Dominik News

Koh Chang

2010-12-16T04:13:00.000-08:00

Cesta pomalu končí a aby byla cesta zpět do Evropy zavalené sněhem ještě těžší, vydal jsem se na známý thajský ostrov Koh Chang. Cesta je klasicky autobus a trajekt, ovšem ostrov se od toho minulého, Ko Sametu, velmi liší. Je velmi velký, hornatý a zarostlý deštným pralesem, takže je tu kromě ležení na bílých plážích mnoho dalších aktivit. Bohužel velmi turistických, ale na pár dní, určených k nicnedělání, to jde vydržet. V okolí je mnoho treků do hor, za vodopády a zoborožci nebo třeba farmami na orchideje. To vše pěšky, na slonech nebo skůtru, jak je komu libo. Na moři je mnoho míst k potápění a populární je překvapivě kajakování. Osídlená je hlavně západní část, která začíná White Sand Beach na severu, což je prakticky několik kilometrů dlouhé městečko u pláže, s desítkami hotelů, resortů a barů, se vším dalším turistický zázemím. O pár kilometrů jižněji je malá Lonely Beach, kam jsem se vydal já.

Brzy je velmi patrný důsledek krize na západě - skoro nikdo tu není. Lidí je tu tak málo, že večer vystačí k naplnění pouze jediného z asi 15 barů na pláži a blízké vesnici, což má ten výborný důsledek, že se mohou přerazit, aby nás tam dostali. Každý druhý večer je někde free BBQ a spousta pití zdarma. Pro čecha je to ráj :)

Mám všeho všudy tři dny, takže můžu z možných aktivit vyzkoušet jen pár. Samozřejmostí je spálit si záda, šnorchlování v moři kolem, další byl výlet po skalách s jeskyněmi za pláží a chvíle v pralese ve dni posledním. A samozřejmě spousta večerní zábavy a poznávání lidí. Legrační byl třeba starý indiánský náčelník, který se vžycky někde večer objeví a nikdo netuší, kde se tu vzal. Další byl jen dvacetiletý Oli z Irska, který se považuje za pick-up experta a o to větší sranda je pozorovat, jak mu to nejde. Největší fail byl pokus sbalit rusku Sašu, kterou jsme poznali společně s Pavlou z čech. Saša je typicky tvrdohlavá ruska, která s lidmi skoro nemluví. Šlo mu to dobře, ale když zjistila, že je o tři roku mladší než ona a že se jí líbil někdo tak mladý, urazilo to její ruskou čest a mračila se další dvě hodiny. Kromě toho jsem potkal další tři holky z Laoského Happy islandu a spoustu dalších, bylo by co vyprávět.

Přichází ta nejhorší část - loučení před cestou domů. Poslední pečená ryba, poslední masáž při západu slunce, poslední koupání, poslední párty... Ostatní, kteří zůstávají déle, mi to dávají pořádně sežrat. Ale co, jet se dá kdykoliv znovu :)

Život na farmě a kolem

2010-12-11T06:48:00.000-08:00

Ráno vstávám obvykle mezi sedmou a osmou. K jídlu jsou sušenky, někdy Jirkův domácí chleba a výjmečně i kachní vejce. K vaření tu máme plynový sporák, takže je každý den rýže, ke které si jde udělat brambory nebo jinou zeleninu. Jednou nám řidič dovezl dvě kuřata, to jsme si udělali z jednoho špízy a druhé uvařili s citrónovou trávou, která roste všude kolem. A to vám byla lahůdka... Pro pitnou vodu se chodí k Nepálcům, kteří mají vývod hadice z hor. Odkud vede voda na mytí raději nevíme. S vodou to tu není snadné, protože do řek se samozřejmě pouští všechen odpad. Nejenom záchody, ale voda z farem s hnojivy, pesticidy a podobnými chemikáliemi. Ve vrcholcích nad farmami je ale voda čistá a přivádí se odtamtud hadicemi, které pak v pralesech potkáváte v jednom kuse.

Práce přes den se vždy týká stavby domů pro turisty. Když příliš neprší, jakože prší skoro pořád, něco se plácá z bláta, opravují se cesty a jezírka, nebo se různě čistí a zpracovává v pralese nasbírané dřevo, ze kterého se pak staví nábytek a jiné zařízení. Občas bylo třeba zajet pro nový materiál. Jednou jsme jeli právě na dřevo, které jsme tahali ze skoro kolmého bahnitého břehu nad řekou, častěji jsme ale byli sbírat hezké kameny z řek. Pokud jsme pracovali poblíž nějaké domorodecké vesnice (říká se jim Asli [áslí]), hned se seběhli a koukali, jak bílí pracují. Jednou nám dvě malá děcka začla pomáhat nosit kameny a za chvíli přišel starší nafouklý kluk a chtěl za jejich práci peníze. Domorodci jsou totiž zvyklí dostávat peníze za nic - nedavno získali volební právo a teď za nimi co chvíli někdo jezdí a uplácí je, aby pak pro něj hlasovali.

Při jedné zastávce u horkých sirných pramenů jsme v řece viděli zatím nejlepší zvíře, asi 1.5 metru dlouhého varana, který plaval směrem k nám. Když nás uviděl, vyděsil se, potopil a plaval pod vodou na druhou stranu. Tam vyskočil na kámen, uklouzl a zmizel v silném proudu, pak už jsme ho neviděli. Jirka tvrdil, že se zaručeně utopil, podle mě ale našel na dně dýchací přístroj a nic se mu nestalo.

Cestou se obvylke stavujeme na oběd k Indům na kopci. Mají rýži nebo roti (těstové placky) s masem a teh tarik, což je čaj, nějak speciálně tlačený ponožkou, s mlíkem.

Navečer pak chodíme cvičit Jirkova orla, což je nádherný orel jestřábí Blightův, chycený nedaleko v lese. Létání na krmení na rukavici mu celkem jde, ale hrozně mu to trvá. Zato v chytání vypuštěných myší je neomylný a v zamotávání se do stromů taky. Jednou jsme ho měli i u nás v chýši, kde to stihl pokadit, včetně mě, a splést si moji hlavu se špalkem na sezení.

Vrcholem dne je nějaká více, nebo častěji méně, slušná večeře a především úplně šílená studená sprcha. Celé to velmi připomíná tábory, na které jsme kdysi jezdívali a na které rád vzpomínám, protože jsou daleko za mnou :)

Ve volném čase chodím dolů k řece nebo do lesů kolem. Ty jsou ale prokácené a zarostlé bambusem, což znamená, že se nejde bez mačety hnout a odpočinková procházka to není. Je ale zajímavé hledat nové kytky a potvory. Jsou tu i velcí hadi (nedavno narazili na asi dvoumetrovou zmiji), ale žádného jsem neviděl. Jirka by mi půjčil barmánce, aby nějakého našel, jenže oni by ho pak snědli a Jirka je chce zachovat pro turisty. Kromě výletů mě stojí spoustu času Wong ze zastávky, která nemá kvůli práci v rodinné restauraci čas kamkoliv vyrazit, zato má pořád čas psát.

Nejlepší výlet byla cesta za raflésií. Pár kilometrů od nás je v horách malá oblast, kde tahle kytka hojně roste, takže jsme vzali auto, neschopného číňana, který přijel ze zemědělky na praxi, barmánce s pytlem a motykou a vyrazili. Trek začíná u jedné domorodecké vesnice. Od ní vede ještě asi 2km bahnité cesty, po které se vozí turisté v jeepech, ale náš náklaďáček na ni nemá, a další 3km pěšinou v lese až na místo. Celá cesta vede do kopce. Na první půlce je většina lesa stále ještě bambusová, poté ale přichází nádherný primární prales s obrovskými stromy zarostlými kytkami, dlouhými liánami a spoustou zajimavých rostlin. Z pěšiny vede krátká odbočka k malému vodopádu, u kterého přečkáváne průchod skupinky turistů, které nechceme potkat. Další vodopád přichází o chvíli později. Je velmi čerstvý, nějaká říčka si zřejmě našla cestu ze svahu a vyholila prales až na skálu. Dostáváme se do míst, kde se pěšina náhle velmi dělí a ve vzduchu je cítit zvláštní vůně. Jsme v oblasti, kde roste raflésie, což je liána, ze které vyrůstají největší květy na světě. Po chvíli hledání narážíme na otevírající se poupě, velké jako basketbalový míč. Časem nacházíme další spoustu poupat různé velikosti a shnilé zbytky květů. Některé stromy kolem jsou opravdu obrovské, s liánami visícími desítky metrů nad námi. Za chvíli nacházíme na zemi jeden rozkvetlý květ. Smrdí shnilým masem a mouchám se to zřejmě líbí, vůbec to ale není tak silné, jak jsem čekal. Zatímco barmánec vyhrabává sazenice, děláme pár fotek s kytkou a na stromech a zanedlouho vyrážíme zpět. Podařilo se nám nezmoknout a udělat nějaké pěkné fotky. Fotograf Jirka mi ukázal nějaké finty a pár fotek je jeho.

Celkově byl pobyt na farmě výbornou zkušeností, ze které si, z velké části díky mnoha Jirkovým zkušenostem a vyprávěním, určitě hodně odnesu. Ještě si odnesu obrázky, které mi Wong dala při odjezdu. Nevejdou se do batohu a jako dárek to nemůžu vyhodit. Ženské jsou prostě neštěstí :)

Cameron Higlands

2010-12-10T07:06:00.000-08:00

V Penangu jsem na poslední chvilku chytil autobus do Cameron Higlands. Krajina cestou byla fantastická. Začátek vedl nížinami, ze kterých vystupovaly nádherné hory zarostlé džunglí, s ohromnými skalnatými srázy a jeskyněmi podemletými řekou. Pod masivními převisy s krápníky stály čínské chrámy, nebo jen domy. Jak jsme ale stoupali směrem do hor, byla krajina ještě krásnější. Pralesty houstly a přibývaly další druhy stromů. Nejhezčí pohled byl do stovky metrů hlubokých propastí pod námi, s pralesy a mraky na svazích a kamenitými řekami na dně.

Když jsem dorazil do vesnice Kampong Raja, ležící někde uprostřed Malajských hor, byl už večer. Doufal jsem, že kamarádovi Jirkovi dorazila má sms a tím pádem ví, že pro mě má dojet. Má totiž někde v horách kolem biofarmu a pozval mě na návštěvu. Já mu ale napsal na poslední chvíli a ještě neodpověděl, třeba o mě vůbec neví...

Takže čekám, čekám a Jirka nikde. Mezitím přišlo hezké čínské děvče, sedlo si vedle mého batohu (já jsem pobíhal kolem a přemýšlel, kde přespím) a začla si číst anglickou knížku. Po Jirkovi ani stopy, tak mi nezbylo, než jít zjistit, jaké má telefoní číslo. Sotva mi ale řekla, že se jmenuje Wong, je jí 16, jaký má mail, telefon a spoustu dalších věcí, Jirka dorazil a vydali jsme se na farmu.

Jako první mě farma překvapila svou moderností. Holt Malajsie není stejná díra, jako ostatní země kolem, ve skutečnosti je daleko před námi. Moderní jsou ale jenom pěstírny na zeleninu. Ubytováním je malý bambusový domek na stráni. Došli jsme k němu a Jirka do něj začal mluvit česky. Další překvapení... Bydlí tam Lukáš od Ostrave, který se chytil na inzerát a přijel sem načas pracovat. Je pozdě, takže už odpojili proud, jinak tu ale je zásuvka a žárovka, které fungují od setmění někdy i do jedenácti. Dalším luxusem je jedna čárka signálu mobilu, čímž to ale končí. Sprcha je hadice s ledovou vodou, na záchod se chodí do plechové boudy k nepálcům a mojí postelí je vrstva kartonu na bambusové podlaze. Další den jsem dostal i karimatku a prostěradlo na přikrytí, ale to je už přehnaně dobré spaní :)

Ráno jsem se rozhlédl a zjistil, že kromě dvou kopců s pralesem ležícím hned naproti za říčkou, jsou všude kolem další farmy. Tato oblast hor je totiž velkým centrem pěstování zeleniny, ovoce, čaje, kytek a dalších věcí. Kolem skupiny městeček v okolí jsou hory farmami pokryté. Farmaření je nově objeveným zlatým dolem, všechny farmy vyrostly v posledních deseti letech a nové přibývají ještě rychleji. Postup je obvykle takový, že si podnikavý člověk vybere nějaký kus pralesa (klidně přírodní rezervace), ten vykácí a dřevo prodá. Pak si v krámě nakoupí pár hadic na přívod vody, dřevo, tyče a plachty na zastřešení záhonů proti dešti, trubky na zavlažování, pár otroků, a může sázet. Když na něj někdy časem příjde slabá chvilka a záchvat poctivosti, podplatí úředníka a pozemek levně koupí. S otroky je to tu díky Britskému dědictví snadné. K mání jsou pracovníci z mnoha bývalých kolonií kolem, nejčastější jsou Barmánci, Indové, Nepálci a Bagladhašišani. Když takový člověk přijede, dostane (roční) vízum na zaměstnavatele, který dostane jeho pas a stane se jeho absolutním pánem. Druhou možností pro takové lidi pak je nechat vízum propadnou a pracovat na černo, ovšem s možností změnit místo. Plat dělníků bývá kolem 400-800RM, což je asi 2500-5000Kč. S takovou pracovní silou je podnikání pohádka.

Farma, na které jsem, je trochu jiná, než ostatní kolem. Je to biofarma (na zeleninu), takže to, co tu pěstují, je vcelku kvalitní. Dokonce i brokolice mi chutnala, když se uřízla hned před chatkou :) Druhou částí farmy, kterou má na starost Jirka, je zázemí pro turisty, které je právě ve výstavbě. Základem je originální ubytování v hliněných nebo podzemních domech, dále pak pizzérie a nějaké sportovní aktivity a výlety do pralesů v okolí. Na stavbě pracují dva veselí Nepálci a pracují opravdu dobře, také ale dostávají dost super plat, 6000Kč. Dále tu dělají Barmánci, kterým bez dohledu rychle klesá výkon, a pár Bangladéžanů, což je úplá katastrofa. Malajec žádný a na jiných farmách také ne. Oni totiž malajci zásadně nepracují, místo toho sedí u televize a berou sociální dávky. Tedy něco jako hnědočeši, až na to, že Malajců je polovina... Hledání malajců tím pádem asi už vzdám a spokojím se s obrázkem krále, u kterého je to jisté.

Hledání Malajců

2010-12-09T01:00:00.000-08:00

Z drahého KL jsem se vydal do městečka Penang ležícího na stejnojmenném ostrově a doufal jsem, že konečně najdu nějaké malajce. Většinu města tvoří hezké malé domky z koloniálních časů, jeden nalepený na druhý, s úzkými loubími otevřenými do klikatých ulic, ve kterých je schovaný malý krámek, restauračka, dílna, nebo čínský děda v houpacím křesle.

Z autobusového nádraží jsem se vzhledem k dešti a určitému vnitřnímu hnutí vydeal do centra taxíkem s indickým řidičem. V lobby guest housu mě uvídal číňan, pravě "Ni hao, hao ni?" a připadal jsem si jako ve Francii, kde si taky každý myslí, že musím mluvit jejich jazykem.

Nebylo ještě tak pozdě, takže jsem se rozhodl začít pátrání v nedalekém baru. Už u vchodu mě uvítal malajsky vypadající mladík, když se ale představil jako Muhammad, prošel jsem rovnou dál a sedl si k Roz z Anglie. Byla ale už dost opilá a dostal jsem z ní jedině to, že je to tu děsně spontánní a v pohodě. Mezitím přišla zmalovaná asijská servírka. Určitě to nebyla číňanka, takže svitla naděje. Když se ale představila jako Brian, naděje zase zhasla. Sice mohl být z malajsie, ale nechtěl jsem to dál zjišťovat. V lepším stavu, asi díky vrozené alkoholové odolnosti, byla Halse z Dánska. Je tu se sestrou dva týdny a také žádného malajce neviděly. Poté už byl čas jít spát.

Hlavním cílem následujícího dne byla návštěva Penang Bird Parku, což mi ovšem nebránilo chvíli cestou pátrat po malajcích ve městě. Vydal jsem se uličkami směrem k přívozu na pevninu. Kromě pár běžných domů popsaných čínskými znaky a několika arabských opraváren jsem míjel čínské chrámy, restaurace, lékárnu se sloními nohami, čínskou hernu, domovní továrničky na všechno možné... Až konečně došlo ke zlomu u cedule "Small India" a v domcích od té chvíle byly restaurace indické, krámky s kořením, sárí a šperky a ulicemi se linula indická hudba a vůně kadidla. Dal jsem si alespoň roti k snídani a hnal se dál k přístavu. Nalodil jsem se na trajekt směřující na pevninu. Se mnou jela spousta lidí, i dva černoši, ale malajec žádný.

V bird parku mají pěknou kolekci vzácných místních ptáků a pár cizích, jako pštrosa, kterému bylo tak horko, že si vyškubal všechno peří a vypadal, že chce už na pekáč. V 11:30 měli show se cvičenými ptáky. Papouškům to šlo dobře, zato vodní ptáci byli úplně blbí. Stáli a koukali a nejenže cvičitele neposlouchali, ale ani nepochopili, že tam mají ryby na žraní. Spravili to pak orli, kteří prolítávali mezi námi a plácali nás křídly.

Při obědě s majitelem (číňanem) jsem se samozřejmě zeptal na malajce. Prý to neni div, že vidím samé číňany, protože jsem ve městech a tam se dělá bussines. Malajci jsou prý na venkově, chytají ryby a pěstují zelí. Vláda se je neustále snaží pozitivně diskriminovat, aby dohnali číňany, ale to že nemůže nikdy fungovat, zato komunismus by to vyřešil výborně. Odešel jsem tedy se spoustou cenných informací, hlavně už vím, kde hledat malajce. Cestou zpět jsem se ještě zastavil v hezké indické restauraci. Chutí jídlo nezaujalo, zato jezení ryby s omáčkou a rýží jen rukou mě velmi živě vrátilo do dobý mých dvou let... Dále tedy pojedu za malajci na venkov, do farmářské oblasti Cameron Highlads, ležící kdesi uprostřed hor na severu Malajsie.

Kuala Lumpur

2010-11-28T03:37:00.000-08:00

Přelet ze Siem Reapu do Kuala Lumpuru je obrovský skok. Ze zaprášeného městečka plného krámků z prken a plechu a ušmudlaných bezzubých detiček do živého, moderního high-tech města s mrakodrapy, obchoďáky a spoustou aut. Moc tyhle věci neřeším, ale pocitu určité nespravedlnosti vůči těm prvním se nedá ubránit.

Přechod do moderního města se bohužel projevujé také v cenách. Pokoj už nestojí 4 ale 20 dolarů, jídlo je 2x dražší, masáž 5x a nějaké nákupy jsou out of question. Cestovatelé si na to stěžují všichni. Ale to je holt cena za pobyt v místech, které jsou přehlídkou vrcholů lidského snažení a schopností.

Ještě cestou v letadle jsem se seznámil s partou mladých čínských programátorů z Penangu, kteří mi dali základní úvod do fungování Malaysie a pár rad. Což mi docela pomohlo, protože jsem kromě jména hlavního města a toho, že jsou tu muslmani, nevěděl vůbec nic.

V Malaysii žije vedle většinových malajců (50%) ještě spousta číňanů, indů, arabů a dalších. Lidé jednotlivých skupin mezi sebou většinou mluví svým jazykem a aby to nějak mohlo fungovat, mluví navíc všichni anglicky a angličtina se používá v obchodech a asi vůbec v jakékoliv nesoukromé komunikaci. Zkoušel jsem zjistit pár frází z malajštiny, když už tu jsem, ale moc to nejde. Je to srandovní a hrozně dlouhý jazyk. Než se rozloučíte, druhý už je pryč, slova jsou ve srovnání s jinými jazyky znatelně delší. Tím pádem si to nejde zapamatovat a raději už jsem párkrát použil svoji skvělou čínštinu. Například když jsem říkal, že studuji vysokou školu a ve skutečnosti jsem řekl, že jsem fakt pěknej. Dalším důsledkem mnohojazyčnosti bylo, že jsem viděl Harryho Pottera s malajskými a čínskými titulky zároveň.

V místních lidech se zatím moc nevyznám. Číňani a Indové jsou jasní. Ale nevím, kam se poděli ti Malajci. Snad to jsou ti hnědí chlápci se zlatými hodinkami a kuklou, ve které je jejich manželka, ale místní pákistánci vypadají úplně stejně, tak nevím, jestli jsem nějakého malajce vůbec viděl. Někoho bych se zeptal, ale napadá vás otázka, při které by tu mohl člověk vypadat jako větší blbec?

Kromě objasnění kultury mi programátoři poradili s dopravou, takže jsem se snadno dostal do booklého Tropical guest housu. Dál ale už musím hledat sám... MHD se zde skládá ze sítě několika různých "vlaků" - nadzemky, jednokolejky a nevím čeho ještě. Kromě toho tu jezdí autobusy, ale to je záležitost pro cizáka neprostupná. Zastávka se obvykle odlišuje od okolí pouze tím, že na ní stojí lidé a žádný plán, jízdní řád nebo alespoň stojan s čísly neexistuje. Takže si stoupnete a koukáte po autobusech, jestli je na nich napsaná vaše destinace. Což ale také funguje jenom někdy, protože všelijak míchají jazyky. Třetí variantou jsou všudypřítomné a hodně drahé taxíky. Město je ale hodně malé, takže nadzemka a chození docela stačí.

Zvláštností mého nynějšího guest housu je jeho veranda. Když si tam sednete, máte zaručeno, že se do minuty máte s kým bavit. Večer, po návratu z užívání si moderní kultury v kině, KFC a KL Tower, jsem si sedl, abych si snědl svého hambáče z arabského stánku. Asi za vteřinu vedle mě stál anglán s pitím a dali jsme se do řeči. Během pár minut bylo kolem stolku šest lidí z různých míst světa a hráli jsme populární backpackerskou hru, která spočívá v tom, že si lidé vylosují zemi a přes večer předstírají, že jsou odtamtud. Já jsem vyhrál Williama z Oxfordu, další měli češku, němce, australana, francouzku... Zanedlouho mi, jako obvykle, změnili plán na klidný večer na návštěvu baru. Ta byla zajímavá hlavně od chvíle, kdy se dvě děvčeta začala hádat o to, která se snaží s kým vyspat a která je bohatší, no byla to zábava asi na dvě hodiny a když to nebralo konce, šel jsem spát.

Právě teď tady v lobby pobíhá číňanka a dva pákistánci a dělají vánoční výzdobu. Malaysie je opravdu multikulturní země :)

Angkor What?

2010-11-26T02:46:00.000-08:00

Další destinací na ceste je Kambodža. Protože jsem z mnoha zdrojů slyšel, že to tu za moc nestojí a že lidé jsou krajnš nepříjemní, návštevu jsem omezil na pouhých pět dní v městecku Siem Reap u slavných chrámů.

Než se ale vydáme do Kambodži, vložím sem malé shrnutí zkušeností z Laosu. Laos je komunistická zeme až ke kořeni. Je chudý, všude je bordel, budovy jsou neudržované. A jsou vůbec ošklivé, což není otázkou peněz, stavět se dá hezky i s málem. Socialistický duch se dále viditelně projevuje v tom, že některé věci jsou všude stejné. Například kovové ploty mají v celé zemi až na detaily stejné a 95% osobních aut jsou stříbrné jeepy s korbou.

Lidé jsou na asijské poměry milí tak průměrně. Nevnucují se, dokonce ani tuktuci moc ne, zato se vás snaží při každé příležitosti natáhnout. Pokud si zaplatíte nějaký výlet, cestu, ..., můžete si být jisti, že nedostanete co čekáte. Zatímco třeba v Thajsku je v ceně výletu opravdu vše, tady si musíte zaplatit ješte vstupné nebo nejaké poplatky po ceste.

Jídlo je velmi dobré a stejně jako ubytování extrémně levné.

Hlavním lákadlem Laosu ale není mainstreamová kultura, nýbrž to jsou odlehlé části země s tradičním vesnickým stylem života a mnoha původními kmeny. Takže pokud máte víc času, než já, a můžete si toto pořádně vychutnat, bude zkušenost mnohem lepší.

A teď už dál.

V jedné z mnoha "agentur" na Don Det jsem si za $16 koupil jízdenku na přímý V.I.P. bus do Siem Riep. Obvykle je samozrejmě lepší cestovat po svém, ale zde se cestovatelé shodují, že se s agenturou ušetří spousta problému a cena je stejná. Odjezd v osm ráno vypadal jako exodus - dlouhý zástup turistů se tlačil do narvaných odjíždejících lodiček. V přístavu jsme byli za chilku, zato náš přímý autobus, přesneji minibus, který nás odveze k autobusu na hlavní silnici, vyjíždel až v deset. Následoval přímý VIP autobus, jedoucí přímo k autobusu navazujícímu poblíž Phnom Penh. Agentury prodaly víc lístků, než bylo míst, takže dost lidí jelo ve stoje nebo s jedním až dvěma laoskými dětmi na klíně a nebyli zrovna nadšení.

Další odíračkou byla zastávka na oběd, kdy nám zastavili u malé opuštené restauračky, kde dávali za neuvěřitelné dva dolary mrňavé porce nečeho fakt hnusného, ale když jsme si nepředvídavě nekoupili nic s sebou, nebylo na výběr.

Získání visa on entry byla jen formalita stojící $28. $20 za vízum a $8 za "poplatky" různým úředníkům.

Kambodža je na tom už na první pohled lépe, než Laos. Také je tu chudo a špína, ale najednou uvidíte normální auta a mnoho hezkých a kvalitně stavěných domu. Slabinou ale je, že je placatá jak Maďarsko.

Při přestupu jsme se konečně zbavili posleního pozůstatku z Laosu - průvodců z agentury a nálada rapidně stoupla. Byl to starý linkáč s rozbitými skly a nákladem banánů a museli jsme ho roztlačovat. Konecně bylo místo na nohy a s posádkou byla sranda.

V Siem Riep je díky široké klientele řada velmi drahých hotelů a tak vypadá v této části Asie jako Las Vegas. Pro nás, kteří jsme se nenarodili tak dobře, je zde ale také spousta ubytování, takže jsme sehnali velmi pěkné pokoje po $3 v guest housu kousek od centra. Tím je především Pub Street, rušná ulice plná barů a prostitutek a beznohých hudbníků (miny) velmi připomínající Khao San Road. Jsou tu ale lepší a hezčí restaurace s jídly od tradičních místních až po francouzskou kvalitu. Všude se dá koupit dobré víno a v pekárnách pečivo jako v Paríži. Po večeři a nejakém tom shaku s pár kamarády jsme se jali vyspat na následující dny v Angkoru.

Kdo čeká romantickou idilku ztracenou v pralese, bude při příjezdu, stejně jako já, velmi zklamán. Pokladny jsou jako do Disnaylandu a dovnitř se valí proud tuktuků a autobusů. Vstupné stojí $20 za den, standardem je třídenní vstupenka za $40.

Před mostem k Angkoru Wat je malé městečko stánkařů a veliké plné parkovište. Po přejití mostu a průchodu branou se ocitnete na prostranství před chrámem s velkými zalesněnými plochami po obou stranách. Až na tu spoustu lidí je Angkor opravdu nádherný. Naštestí to ale není jediný chrám tady, je pouze nejvetší a vepředu. V celé oblasti jsou na mnoha kilometrech džungle chrámů desítky. Jsou zbytkem města majícího ve své době milion obyvatel, protože ale věřili, že pouze bozi žijí v kamenných domech, kromě chrámů a nepochopitelně gigantických nádrží nic nezbylo.

U Angkoru jsem měl konečně možnost ochutnat hada - dělají je na grilu stejně jako řadu dalších zajímavých věcí. Chutnal jako sušená ryba. Pak jsem měl ještě sumečka, jehož maso mělo barvu a konzistenci jako pečený banán, a nejlepší bylo trapné kuřecí stehno. Jsem hluboce zklamán :)

Jakmile se mezi chrámy rozkoukáte a začnete orientovat, romantická idilka se naplno vrátí. Mnoho chrámů je stále velmi rozpadlých, a obrostlých a s výjimkou těch několika hlavních v nich není moc lidí. Kromě těch pár silnich vysekaných chrámů a obranných zdí je vše zarostlé lákavou divokou džunglí, která na sebe nenechala dlouho čekat. Většina lidí by samozřejmě řekla, že jít do bažinaté džungle v kraťasech a sandálech je blbost. Tím byl splňen základní předpoklad zábavného programu, tak jsem z méně používané cesty zahnul s kolem do lesa a vydal se hledat khmerské památky po svém. Ty jsou v terénu patrné na každém kroku, občas jde narazit i na nějaké zbytky zdí, stará keramika je všude. Jedinými dost zajímavý drobnostmi bylo střelivo z doby, kdy se tu mydlili Khmer Rouge se soudruhy z Vietnamu, takže nic domů nemám.

Samotná džungle byla velmi živá plná pavouků (rádi si dělají sítě ve výšce obličeje), nějakých hadů a i na opici se dá narazit. Protože nejse sledovat všechno najednou a je lepší schytat pár pavouků, než riskovat jednoho hada, schytal jsem hodně pavouků. A občas když mají k 10 cm, je to legrace. Další legrace byl výstup na jednu z bran do komplexu Angkor Thom. Nikdo kolem, je to jak skála, tak proč ne :) Protože tam jsou hadi. Ale to bylo vidět až podle kůží nahoře.

Jen pro informaci - Angkor Thom je největší z obezděných areálů, je v něm královský palác, hlavní chrám Bayon a je slavný obličejovou výzdobou.

Co není ani trochu zábavné jsou prodejci. Kolem každého chrámu je houf dospělých i dětí nabízejících svoji restauraci, cold drik, pohlednice a spoustu blbostí a přesvědčujících, že když si ten náramek koupíte, půjdou zítra do školy. Jdete a pořád se někdo motá kolem a huláká "Póstkárd srrrrrr, van doláááár srrrr, only van dolááááááár", s unikátní intonací, která za chvíli leze strašně na nervy. Tolik, že jsem ji začal používat proti nim a volat na ně "Noou doláááááár srrrrrr, nou bráááslet srrrrr!". To sice nezabírá, ale dává o dost lepší pocit.

V chrámech jsem strávil celé tři dny. První den pešky, druhý v tuktuku a třetí na kole. Na první seznámení to stačilo, ale viděl jsem menšinu a určite se ješte vrátím. Jsou opravdu úžasné a zážitek je lepší, než jaký byste čekali ikdyž už jsme viděli a slyšeli spoustu dobrého. Je težké je popisovat a jména moc neřeknou. Každy se ale může podívat na fotky. Nové album Kambodža je na http://picasaweb.google.com/dominik.franek/Kambodza

Zítra odlétám do Kuala Lumpuru a loučení se je opravdu těžké. Vrátil jsem se z nočního trhu plného hedvábí, koření, stříbra, masáží a hezkých restaurací a vidím, co všechno bych ještě chtěl zkusit a co zůstane za mnou. Lidé jsou tu skvělí a celkově se mi Kambodža opravdu líbí!

Happy Island

2010-11-23T08:24:00.000-08:00

Nechápu, jak někdo dokáže zvracet deset hodin v kuse. Sice na to byli v autobuse dva a střídali se, ale i tak... Ve Vientien jsem rychle přestoupil na spací bus do Barseie. Spací bus je specialitou této trasy a je opravdu pohodlný. Dostal jsem místo na široké palandě přes celou zadní část a vypadalo to božsky, dokud jsem si nevšilm, že tam budou další čtyři lidi. Nevýhoda se objevuje právě když cestujete v lichém počtu, protože postele jsou po dvou a ne zrovna velké. Říkal jsem si, jestli budu v noci nervóznější, když vedle mě dají pěknou blondýnku nebo tlustého asiata. Což stále nevím, ale radši bych tu blondýnku... Byl jsem ale tak unavený, že mi to bylo jedno.

Ráno jsme dorazili do Barseie na jihu Laosu, ležící poblíž oblasti zvané 4000 ostrovů. Ve skutečnosti se to píše Pakse, netuším, proč tomu tak říkají, každopádně až tam jsem zjistil, kde vlastně jsem, protože žádná Barsei na mapě nebyla. Tuktukem jsem dojel na druhý autobusový terminál s tím, že zjistím, kam vlastně pojedu. Ve městě mi řekli, že i z ostrovů se dá jet do Kambodži, tak jsem se rozhodl, že pojedu na dříve doporučený ostrov Don Khong. Ale jak tak jdu, vidím bělocha a ptám se kam jede, říká, že na Don Det, který je menší a jižněji, tak říkám proč ne, bude to blíž a větší klid. Sedl jsem do busu a jel. Po asi dvou hodinách nás vyhodili v nějaké vesnici na břehu Mekongu, vzali jsme přívoz - dřevěný motorový člun, který se s námi skoro potopil, a jeli na ostrovy. Na bydlení jsem vybral vesnici Don Khon na stejnojmeném ostrově, který je s Don Det spojený mostem. Později se ukázalo, že to byla chyba, protože tam kromě dvou restaurací a krav nebylo vůbec nic, zatímco na severnějším Don Det byly bary, kde zavírali občas i v jedenáct a kromě toho tam bylo podstatně levněji. Pro představu - bungalow pro dva s vlastní koupelničkou stojí asi 60 korun na noc. To všechno jsme zjistili, když jsme se jeli s kamarádam Jenzem z Německa večer po příjezdu podívat, kde že je párty oblast na Don Det. Tedy jízda na kole v noci na hlinitém břehu Mekongu je blbý nápad. Ještě blbější je to ale cestou z baru zpátky. Každopádně párty oblast - asi 50 metrů "ulice", kde je několik prkených restaurací a jeden bar a je 4km daleko od hotelu - se nám líbila. Bydlet v poli je hezké, ale je potřeba mít co dělat po setmění, takže jsme se hned další den přestěhovali.

Už během prvního dne se ukázala podivná věc. Naprostá většina lidí na ostrově byli Němci nebo Švýcaři. V pozdějších dnech naštěstí prořídli, asi to byla náhoda. Za zmínku stojí zajímavé pozorování o Švýcarech. Mají nechutně hodně peněz. Ačkoliv mají volno 25 dní, úplně každý cestuje půl roku. Jedno děvče to řeklo hezky přímo - "We don't talk about money, we have them".

Právě o tomto víkendu se konaly zřejmě hlavní oslavy v roce - festival světla, někde festival vody - který se koná vždy při úplňku v listopadu. Festival je tak důležitý, že i Laosané, kteří chodí spát se slepicemi, dokáží vydržet slavit pomalu do rána. Nejdříve byla oslava narozenin jednoho francouze, který u domorodců objednal pečené prase a poté jsme se přesunuli na temple party. Laoská oslava se skutečně konala kolem budhistického chrámu. Měli živou hudbu, totálně šílě špatnou, a hromady BeerLao a Lao Lao. Místní a turisté, dohromady nás bylo kolem dvou set, seděli na trávě kolem chrámu na rohožích nebo židličkách, někdo tančil a všichni pili. Tedy kromě mnichů, kteří smutně koukali zpoza beden s alkoholem.

Velké oslavy sice mohly napovědět, ale bylo potřeba ještě chvilku, abych zjistil, že zdánlivě nevinný venkovský ostrov je ve skutečnosti jednou z hlavních pařících destinací v Laosu. Zde se dostávám k jeho aliasu - Happy island. U mnoha položek v menu restaurací najdete happy varianty - můžete si dát ovocný shake, nebo happy ovocný shake. Mají i happy pizzu, happy cake a další. Modří už vědí - většinou je to s přídavkem houbiček nebo konopí. A aby toho nebylo málo, litr Lao Lao (místní pálenka) stojí 35kč.

Větší pařící destinací je už snad jenom Vang Vien, kterým jsem projížděl cestou do Luang Prabang a o této jeho stránce jsem se dověděl až teď. Je slavný atrakcí zvanou Tubing, což spočívá v tom, že dostanete pneumatiku, ve které plujete po řece, zastavíte u baru na drink, sjedete na laně zpět do řeky a jedete dál, dokud nenarazíte na další bar, cca o 50 metrů dál. Říká se, že při tom umře několik turistů ročně.

Na happy shaky mě naštěstí ostatní včas upozornili, takže jsem si žádný omylem nedal. Omyl se stal až tehdy, když jsem si jednou ráno na snídani přisedl ke čtyřem australanům slavícím narozeniny. Řekl jsem si o kus čokoládového dortu na ochutnání. Následovala konverzace:

"How do you like it?" - "It's ok. I mean, my grandmother can cook better one, but it's nice." - "What?? Your grandmother can cook a weed cake?" ... "WTF?"

Po včerejší temple párty mi stejně ale nebylo zrovna nejlíp, tak ani nevím, jestli to něco dělalo. Každopádně tenhle ostrov je peklo :)

Ale zpět ke světlým stránkám. Na jižním ostrově jsou k vidění velmi pěkné vodopády přímo na Mekongu a pro raní ptáčata nějací vzácní delfíni. Kromě toho lze jezdit peřeje na kánoích a raftech nebo rybařit. Všude se dá pohodlně jezdit na kole a ke strávení několika dní jsou ostrovy ideálním místem. Důsledkem je snad hlavní výhoda - poznáte tu hodně lidí. Na jednu stranu je jich na ostrově málo, takže za den znáte úplně každého, na druhou stranu každý zůstává dva tři dny, takže přijíždějí pořád noví. A protože jsou ostrovy jakousi branou mezi Laosem a Kambodžou, potkáte na ostrově mnoho lidí z dřívějška a lidi z ostrova ještě dlouho poté, co je opustíte.

Výlet do lesa

2010-11-16T23:56:00.000-08:00

Někteří čtenáři mě obviňovali z přílišného masňáctví. Musel jsem souhlasit a tak jsem si na další den vymyslel výlet do lesa. Na cestování do odlehlých provincií v horách bohužel není čas, takže jsem si prostě vyhlédl nějaké vrcholky za městem s tím, že tam vylezu, přenocuji a další den se vrátím zpět.

Namísto ráno jsem vyrazil po poledni, protože židi nevěřili, že se vrátím a chtěli ještě na společnou snídani. Jenže velmi opilá Gil večer ztratila foťák a dlouho trvalo, než se s tím vyrovnala a hledání vzdali.

Vybaven tradičním místním nožem a pár dalšími věcmi a vědomostmi od Beara - konkrétně hodně odpočívat a pít vlastní moč do zblbnutí - jsem vyrazil na cestu. Protože nemám rád tuk-tuky (pořád jenom chtějí člověk okrást) šel jsem do kopců pěšky. Bylo fakt děsné horko a bylo fajn dostat se konečně do stínu stromů. Na začátku byl průchod plantážemi, po kterých následovala oblast plantáží neudržovaných, což je vůbec nejhorší, protože je beze stromů vegetace strašně hustá a bylo potřeba se tím prosekat. Celou doby bylo šílené horko, takže jsem si to docela užil :) Po nevím jaké době přišla příjemná oblast bambusů, kde se dalo dobře odpočinout a pokračovat rychle nahoru. Zanedlouho jsem se konečně dostal do vrchní části s původními stromy. Vrchol ale přišel překvapivě brzy, takže jsem se jal vylézt na strom a najít další cíl. Směrem od města navazovalo několik dalších vrcholů, tak jsem se vydal po nich.

Cestou jsem začal pomýšlet na shánění jídla a vody. Jídlo jsem neměl žádné a vody pro jistotu půl litru. Pamatoval jsem si, že voda se dá dostat z banánovníků, lián a velkých bambusů, jenže z toho nebylo nikde nic... Takže jsem se dal alespoň do hledání jídla. Kolem skákala pořádná sarančata velká jak dva prsty, ale byla fakt rychlá a ještě létala a nepovedlo se chytit ani jedno. Naopak při šťourání ve chcíplém stromu jsem měl začátečnické štěstí a hned natrefil na štíra, po chvíli i na většího bráchu, který ale utekl. Jinak byli všude samí termiti. Mravenců bylo vůbec všude hodně, občas jich tekly řeky, takže bylo potřeba dávat pozor, kam se člověk postaví.

Les cestou byl pěkný, s orchidejemi a jinými věcmi a výhledy do krajiny také stály za to. Na nejvyšším vrcholku už klesalo slunce moc nízko a bylo potřeba sejít do údolí najít nějakou tu vodu a místo na spaní. Cesta dolů byla občas komplikovaná s nastraženými ostnatými stromy, celkově ale žádný větší problém. Níž se objevily izolované plantáže s nějakým rákosem a několik banánovníky. Takže jsem vyzkoušel Bearův trik s banánovníkem - podle teorie by z vydlabaného stvolu useknutého nad zemí měla téct pitná voda. Asi má ale nějakou jinou představu, než já. Bylo to lepkavé a strašně hořké, takže jsem si dal jenom trochu a raději zůstal u zbytku své zásoby.

Nasekal jsem nějaké bambusové tyče a dal se do stavby postele. Leckdo by asi spal na zemi, ale řekl jsem si, že pro začátek budou stačit komáři a pavouky s mravenci v oblečení mít nemusím. Všude byla spousta lián a práce šla od ruky, jediný problém bylo, že velmi rychle přišla noc. Komárů bylo tolik, že bzučeli jak vrtulník a na zatleskání bylo pět mrtvých. Takže jsem rychle posbíral pár suchých klacků, rozdělal oheň. To naštěstí zahnalo komáry a bylo dostatek světla na vázání postele. Odhadem za hodinu byla hotová konstrukce, na ni už jsem jenom naházel nějaké klacky s listím a rákos a byl čas na spaní. K večeři jsem měl akorát svého praženého škorpiónka, který sice chutnal dobře, ale k přežití by to nestačilo. Spaní bylo asi takové, jaké může být, když ležíte na hromadě tyčí a klacků, kolem bzučí spousta cvrčků a komárů a je děsná zima.

Ráno tu naštěstí přichází stejně rychle jako noc, takže netrvalo zas tak dlouho a mohl jsem vyrazit zpět do civilizace. Vydal jsem se dál do údolí, brzy prošel skrz plantáže a došel do nějaké vesnice. Tam už se to hemžilo lidmi vyrážejícími za prací a do školy. V restauračce u silnice jsem si s místními dal výbornou rýžovou polévku s prasečími nožičkami, colu a bylo dobře :) Pak už jsem jenom chytl tuk-tuk jedoucí do města do práce a výletu byl konec.

Šalom!

2010-11-16T20:17:00.000-08:00

Luang Prabang bývalo ještě nedavno hlavním městem Laosu a z Vientien do něj vede velká hlavní silnice. Alespoň na mapě to tak vypadá. A taky to vypadá jako zhruba 300km. Ve skutečnosti je cesta úzká asi jako silnice na Moravě a vlní se horami tak, že má ve skutečnosti bezmála 800km. Všechna auta tu navíc jezdí pomaloučku - když to někdo rozpálí z kopce, jede 60. Dvakrát jsme měnili kolo a cesta trvala 12 hodin. Výhled cestou byl fantastický, hory kolem jsou nádherné a velké, fakt. Protože jsme ale jeli normálním linkáčem, tak kromě jednoho jídla a výměny kol nikde nestavili a nebyl moc čas se rozhlédnout nebo fotit. Při příjezdu u autobusu čekalo hejno nahaněčů do hotelů a protože bylo dost pozdě, nějaký jsem vzal.

Ráno jsem se seznámil s další partou lidí, tentokrát z Izraele. Býval bych neřekl, že jsou židi taková legrace. Malá a děsně vostrá Gil a její dva kamarádi Mathan a Ori, kteří si z ní pořád dělají legraci. Všichni nedavno skončili vojnu (kluci mají tři roky, holky dva) a vyrazili cestovat.

Protože jsem jako vždy neměl tušení, co tu kolem vlastně je a co dělat, přidal jsem se k nim na výlet k nudně vypadajícím vodopádům. Místo ale bylo naprosto nádherné - kromě hlavního vodopádu spousta kaskádových jezírek s jasně modrou vodou a pralesem kolem, většinou se v nich dalo i koupat, což jsme také dělali. Lepší, než popis, budou fotky...

K večeru jsme vyrazili na zdejší night market. Prodávají krásné a často neobvyklé věci. Hodně je z Číny nebo Thajska, zdejší jsou zřejmě krásné výšivky, hedvábí a stříbro. Je nutné opravdu hodně smlouvat, první cena bývá kolem pětinásobku. Židi nakoupili pěkné oblečení (Kari by se líbilo, má hodně sloníků), já jenom nůž a tašku na zítřejší výlet.

Protože má Ori zítra narozeniny a židovským zvykem je slavit den předtím, vyrazili jsme jak jinak než na párty. Ve městě je jediny pořádný klub a i v něm jsou dost mimo západní zvyky - hudba je tak deset let dozadu (říkal Mathan, já netuším :) a zavírají v jednu až dvě. K pití mají jedině buď Laobeer, nebo tvrdé panáky whiskey nebo vodky. To byl pro mě dost těžký výběr, tak jsem zkusil od každého trochu. Židi naštěstí moc pít nevydrží a ani pro mě, který skoro nepiju, nebylo příliš těžké držet tempo.

První asi hodina bylo maximální utrpení ve jménu laoského karaoke. Po sále koloval mikrofon a místní zpívali tak šíleně, že i Superstar je lepší. Dobrou stránkou je, že pak člověk dokáže ocenit i disco hudbu, podobně jako když dostanete rohlík po dvou dnech diety.

Židi dělali dobrou práci se dvěma blondýnami ze Švýcarska, já měl zas zrzavou Irku, ale kvůli nějakým policejním kontrolám zavřeli už v půl jedné, takže jsme se prostě sebrali a jeli tuk-tukem dom.

Vientien

2010-11-14T08:00:00.000-08:00

Cesta do Laosu byla vcelku jednoduchá. Vlak z Bangkoku za necelých 700 ThB (1ThB~0.58Kč, tedy asi 400 korun) jede přes noc 12 hodin k Laoské hranici. Od nádraží se dá buď tuk-tuky nebo dalším vlakem přes hranici dojet do Vientien, hlavního města Laosu, které je hned za ní. Cesta druhou třídou nebyla žádným překvapením. I taam se ovšem projevil obvyklý přebytek pracovních sil. Každý vagón má svého průvodčího, který kotroluje lístky a pří setmění a ráno stele postele, kromě toho je ve vlaku cvakač lístků, několik vojáků a občerstvovaček. Dokonce si jde na ráno objednat masáž.

Na nádraží mě čekali dva kluci z Lao Zoo, kteří dostali za úkol se o mě starat. To zklamalo partu typických vypatlaných a opilých angličanů, kteří byli rozhodnuti mě sledovat, protože "he looks better than us" :)

Nalezli jsme do jeepu a vyrazili do zoo.

Hlavní nepříjemností na hranici je $30 poplatek za "vízum". Poté následují asi 4 různé kontroly, ale spíše jen formální. Za hranicí se změnil směr jízdy na pravou stranu, což mě u britské kolonie překvapilo, ale proč ne, v Barmě tak taky jezdí. Té se trochu podobá i zástavba. Ani zde nejsou pořádně větší domy a centrum města se dá snadnou minout.

Zrovna slaví 450 let Vientien jako hlavního města (tedy jestli to správně chápu, protože typická konverzace s průvodci je "What is...?" - "Yes."), takže je po ulicích mnoho národních a komunistických vlajek. Hned další věcí, která mě z auta zaujala, byly různé jazyky nápisů. Většina cedulí je jenom Laosky, dále pak francouzsky a na třetím místě je zhruba shodně angličtina s čínštinou. Když jsem viděl francouzštinu i na úředních budovách, začlo to ve mě hlodat, až mi došlo, že se asi někde stala chyba. Ona to byla kolonie francouzská a s angličtinou, ani mojí francouzštinou, to nebude tak veselé. Výhodou ale je, že tu mají dobré bagety a dokonce skutečné víno.

Na oběd jsme se zastavili v hezké restauraci plovoucí na řece a vařící tradiční laoská jídla. Chvíli po nás přišla banda fakt hezkých holek v bílých šatech, což prý byla skupina z Miss popularity. Člověk si připadal jak chudé dítě v Disneylandu :) Bohužel šly jíst na jinou loď.

Každý asi zná nějaké poučky týkající se bezpečného jezení v tropech - například "Peal it or leave it" (oloupej to, nebo to nech), nebo nejíst podezřelé studené omáčky a podobně. V Laosu to všechno bere za své. Na stůl jsme dostali pečenou rybu a kuře (to se jí samozřejmě celé, tedy kromě vnitřností), a několik talířů různé zajímavě chutnající zeleniny a listí a kousků ani nevím čeho. Technika je taková, že se vezme větší list a do něj se nandá úplně všechno z toho co je na stole, k tomu nějaké to maso, polije se hnědou studenou omáčkou, zabalí a jí. Chutná to báječně, ale oloupat to fakt nejde.

Lao zoo je krásnou kolekcí zvířat, která nemají, protože chcípla nebo utekla. Prostředí ujde, ale kromě hromady krokodýlů (kterých mají 300) a pár dalších zvířat není na co koukat.

Po zoo jsme se zajeli podívat na pár hlavních památek. Oproti značně chudší Barmě je to slabé. Některé chrámy jsou krásné, ale jejich hlavní pagoda není víc, než omítnutá špička natřená zlatou barvou. Kromě toho mají po městě ještě sochy prezidenta, který vypadá jak japonský prodavač ryb. Jakou hraje v komunitstickém one-party režimu roli zatím nevím. Kolem všech památek je spousta odpadků a na první pohled je vidět, že to tu nevedou dobře.

Když už bylo k večeru, místo na pokoj a odpočinek mě vzali na kamarádovu narozeninovou párty. Ukázalo se, že kamarád je šestiletá holčička, což ale nebránilo tomu, aby tam pozvali 40+ lidí a hodně piva. Slavilo se na dvorku s rodinnými domy na jedné straně a hromadou motorek na straně druhé. Na auta je tu čekačka, jako bývala za soudruhů u nás, takže tu většina lidí jezdí na skútru. Bylo jich tolik, že parkovaly i v kuchyni.

Stoly byly plné jídla - zelenina, dušená husa a něco, co bylo náhodou stejné jako guláš. Protože nepiju pivo, dostal jsem za trest Mirindu. Což podle podtitulku byla "zelená soda s chutí zmrzliny", nebo "zelená zmrzlina s chutí sodovky" - když jsem jim řekl, že by Mirinda vlastně měla být pomerančová, nevěřili mi.

Na pití mají zvláštní systém. Když holka nabídne pití, nesmí se říct ne, ale je možné ochutnat (=chip-chip) a poslat dál. U stolu vždy seděla jedna až dvě holky, které neustále plnily sklenice pivem s ledem a distribuovaly. Jedna si mě zvlášť oblíbila, takže jsem si musel dát hodně chip-chipů. Ačkoliv je pivo hnusné, alespoň není nebezpečné. Když mi ale nabídli čerstvou husí krev s oříšky a koriandrem, musel jsem říct, že mám dietu.

Holky na oslavě si mě vůbec oblíbily, ale byly buď ošklivé, nebo příliš malé. Jediná, která by stála za slovo, zřejmě patřila k chlápkovi, který se tvářil asi jakože umí člověku vytrhnout srdce za půl vteřiny. Takže tentokrát nic :)

S výmluvou, že musím v šest na vlak do Luang Prabang, jsem v deset konečně odjel vyspat se.

Výuka španělštiny

2010-11-12T02:45:00.000-08:00

Normálně nebývá vstávání v osm tak hrozné, ale tady to jde výjmečně špatně. Jednak je to tím horkem, ale hlavně tím, že na spánek prostě není čas.

Přesně v osm pro mě dorazil minibus jedoucí na Koh Samet. Po různých hotelech jsme posbírali pár dalších lidí a vyrazili ven z města.Většina skupiny byli španělé. Jeden velmi zábavný starší pár, původem z Argentiny, mající bussines v Indii, a dvě děvčata - Lucia a Marcia, která uměla dohromady anglicky asi tolik, co já španělsky. Za pár hodin jsme dorazili do městečka Rayongu na pobřeží, kde jsme se nalodili na malou dřevěnou ferry plnou turistů jedoucích na ostrov. Nastoupil i český pár a protože čechy v cizině fakt nemám rád, přesvědčil jsem je, že jsem nor.

Ostrov vypadal podle očekávání. Tropická idilka, jenom docela dost lidí, a to byl všední den. Na délku má 2km, dokola jsou bílé pláže a pár útesů a hlavně samé bungalovy a bary. Voda nebyla sice super teplá, ale oproti Slapům paráda.

Do večera zbývalo jenom pár hodin, takže jsme si stihli zaplavat jenom jednou na pláži a později na útesech na kraji ostrova, kam jsme vyrazili na průzkum. U skal jsem se zkoušel naslepo potápět a sbírat jen tak něco ze dna. Napodruhé jsem nahmatal zajímavý korál a zkoušel kus ulomit a než jsem si uvědomil, že je to ježek, měl jsem dva trny v prstech. Takže jsem si kromě toho, že je voda v moři slaná, připomněl i to, že naslepo je lepší se potápět vůbec a když už, tak na písku.

Ještě zajímavější začal být ostrov ve chvíli, kdy se po západu slunce lehátka na plážích proměnila v polštáře se stolečky, slunečníky v pochodně a začala noční zábava. Bary nabízely různé atrakce a těmi nejlepšími byly fantastické fireshow s mnoha žongléry s řetězy a různými hořícími holemi, kde navíc neměli pokaždé jenom oheň, ale i prskající ohňostrojové koule, které tvořily nevídanou podívanou. Takže jsme po dobré večeři (samozřejmě seafood, jako vždycky) chodili po pláži od baru k baru podle programu, popíjeli koktejly a trénovali španělštinu a češtinu. Kolem druhé hodiny už byl v okolí otevřený jenom jeden bar, kde byla diskotéka, další fireshow a banda opilých francouzů, které jsem znal už z lodi.

Publikum si mohlo vyzkoušet skákání přes velké hořící švihadlo, což je zvlášť zábavné, protože zrychluje, dokud člověk neudělá chybu a nedostane zásah. Záleží pak kam, já si trochu opálil fousy. Horší to měli tři francouzi, kteří skákali najednou a zamotali se. Po troše tančení a koupání asi v půl čtvrté skončil první den na ostrově.

"Ráno" po snídani, ještě s Argentinci, zbyl čas jenom na rychlou koupel a loď v poledne jsme stihli jentaktak na odjezdu.

Zpět v Bangkoku bylo na čase si trochu odpočinout, jenže na to nebyl čas, protože večer měli zase dobré koktejly a výborný bar se skvělou hudební skupinou, a tak to tady prostě chodí :) Laos bude nakonec spíš odpočinek, než nějká výzva.

V pátek přišel čas na konečné rozloučení se španělkami. Místo yes říkám sí a docela jsem se něco naučil. Babička má pravdu, takhle jdou jazyky rychle :)

V poledne byl oběd s lidmi z Lao Zoo. Byli jsme v levné místní restauračce a jedli věci nezvyklých chutí a vzhledu. Například husu, takovou tu hnědo-zelenou, která visí všude po stáncích na ulici a nedotkl bych se toho, nebo smažené rybí jikry, a k tomu podezřelé omáčky. Průjem už stejně mám, takže je to jedno. Kdybyste věděli o někom, kdo bych chtěl rok dva dělat ředitele Lao Zoo, napište. Pozitivní stránkou setkání bylo, že budu mít odvoz od vlaku u hranic do zoo, přespání ve městě a všechno kolem.

Zajímavá byla ještě cesta na skytrain. Normálně nedělám nic nebezpečného, samozřejmě, a tohle byla výjimka. Jet Bangkokem na motorce vzadu, bez helmy a s krosnou na zádech, souhlasím s Kari, je nebezpečné :)

Za dvě hodiny odjíždí vlak. Snad se dostanu k internetu ještě zítra nebo pozítří, ale kdybych se teď týden nebo dva neozval, neplačte, nic se nejspíš neděje! Tak see you soon.

Opravdu prava chlapska zabava

2010-11-09T08:36:00.000-08:00

Ubytoval jsem se ve tretim hotelu, konecne v tom, ktery jsem mel vyhlidnuty od zacatku. Je to tu nadherne - skvely moderne-tradicni design, s velkym common room s matracemi a internetem, knihami a cajem... Ubytovani je ve velkem spolecnem pokoji se skrinkou na veci a je to tu drazi, nez ten posledni s vlastnim pokojem a sprchou, ale diky te atmosfere a lidem to stoji za to.

Vetsina dne byla organizacni. Bylo potreba zajistit patecni cestu do Laosu a program na cas mezi tim. Vysledek je listek na vlak k Laoske hranici, od ktere se musi nejak domatlat do hlavniho mesta Vientiane, ktere je kousek za ni. A jako program mezi tim, aby se nereklo, ze tu jenom pracuju, si udelam vylet na ostrov Kho Samet s bilymi plazemi a palmami a bungalovy atd, ktery je nedaleko mesta. Je to jenom na den, ale pred tou dirou Laosem je potreba si udelat hezke vzpominky.

Po doorganizovani jsme zasli s Kylem z Australie na masaz, ktera byla jak z nebe, a vecer na zabavu z titulku - Muay Thai. Bojovalo se v Lumpinee stadium, coz je nevelka plechova arena s vetraky a kvalitnim ringem uprostred. Prestoze vypada jako uplna dira, byl v ni i John Cage a Steven Segal, alespon podle fotek v letaku.
Bojovnici se biji v peti triminutovych kolech s dost malo prerusenimi, a na servisni prestavky dostavaji pod zidli velkou plechovou vanu na spoustu vody, kterou na ne liji soubezne s masazemi. Pri boji z nich pak caka voda a vypada to dobre.
Prvni kolo bylo v lehke vaze a nejaci kluci se celou dobu objimali a kopali koleny do zeber. Je to sice zrejme zakladni technika muay thai, ale dal to bylo lepsi. Hned od dalsiho kola zacala poradna rezba do krve, i na jedno K.O. doslo. A protoze jsme meli mista ve predu, mohli jsme se nakonec vyfotit s vitezem.

Fotky budou mit trochu zpozdeni, nejspis budou pozitri, az se vratim z ostrova.

Chlapská zábava

2010-11-08T06:22:00.000-08:00

Včera večer jsme se zmohli už jenom na koktejl a pražené saranče a šli jsme spát. Hned za oknem jsem měl bar s hudbou o výkonu diskotéky a ani improvizované ucpávky do uší nepomohly. Ale byl jsem tak unavený, že to vlastně nevadilo.

Ubytování přímo na Khao San je klasika, kterou je dobré zkusit, ale také rychle opustit. Po poledni, když jsem vstal a odhlásil se z hotelu, jsem vyrazil hledat nový hotel a o ulici vedle našel Orchid Guest House, který je jenom o trošku dražší, zato má sprchu na pokoji, wifi a místo diskotéky kytaristu.

Co baví chlapa míň, než vařit? Nakupovat.

I praví backpackeři se divili, že jsem přijel jenom s malým baťohem věcí, kde většina byl notebook a foťák a protože šel se mnou do letadla, i výběr věcí byl dost omezený. Takže nezbylo, než hned vyrazit a všechno koupit.

Se seznamem třiceti věcí, od běžných potřeb a oblečení až po potřeby do pralesa, jsem vyrazil do oblíbeného obchoďáku MBK. Po dvou hodinách nakupování jsem byl pořád na nule a litoval, že tu není Karina nebo Klára :D Ale brzo se to zlomilo a sehnal jsem přes dvacet, včetně většího batohu, abych to měl kam dát. Pořád mi ještě chybí čepice, chirurgické šitíčko a dárky pro indiány. Takže jsem už cca připraven vyrazit do Laosu, ale ještě mě tu čeká schůzka s lidmi z Laos zoo, která je předtím docela vhodná.

Thajsko 2010

2010-11-07T06:34:00.000-08:00

Jedu z letište do centra Bangkoku a jako vždy usínám. Slunce začíná pálit do očí a přitom jsou tři ráno. Alespon že už dostavěli tu vlakovou trať. Cestou z Prahy, která začínala ješte v nočních šest hodin ráno, mě u letištní kontroly přepadl osahávač (doteď jsem se s nimi setkal jenom na letišti v Caracasu) a z toho šoku už jsem neusnul. V Amsterdamu pak bylo sice pět hodin času, ale bylo dopoledne a kromě toho měli ukázku obrazů z Rijskmuzea a dobrou polífku.

China Airlines (patřící podle všeho Taiwanu) se příliš nepředvedly. Neměli televize na sedačkách a na mapě světa měli ješte pořád Československo. Ať se pak nediví, když je připojíme k PRC.

Když jsem vylezl z vlaku, vzala mě zadarmo taxíkem Thajka, která zrovna nedavno dala výpověď v cestovce, takže jsem dostal do začátku dobrá doporučení na místa ke koupání i v horách. Vyhodila mě na slavné Khao San Road, středu turistického dění, abych si našel ubytování. Vytipovaná ubytovna byla plná, takže jsem po dlouhém chození nakonec našel nejhorší guest house a zůstal tam. Pokoj má jenom postel plus asi půl metru na každou stranu, no nádhera. Na místě jsem potkal dva kluky, Adama z Polska a Helr něco z Nemecka, kteří zrovna taky přijeli, tak jsme se dali dohromady a vyrazili na Chatuchak market. Protože je začátek cesty, nic jsem nenakupoval, ale trochu jsme se najedli. Nejzajímavější byla čerstvá včelí plástev, plná ne medu, ale larev v ruzném stádiu vývoje, někde se ty včely zrovna líhly. Nebylo to nic moc :)

Po šilene ostrém kari pobliz Khao San vyrazíme nekam do davu, tak držte palce ;)
Ikdyz uz jsem to dneska stihnul už s jednou dobre začatou holkou zmatlat :D

Zpet v Thajsku

2009-09-27T09:34:00.000-07:00

Prijet do civilizace je opravdu nadhera. Predtim mi Thajsko pripadalo spinave, ale po te Barme bych tu olizl chodnik.
Hned na letisti zacaly problemy, kdyz jsem si pri zadani o vizum uvedomil, ze mam zpatecni letenku v bagazi. Musel jsem tedy vyplaznout 50kc za 20min internetu a letenku si vyrobit.

Namisto do Bangkoku jsem ale jel do Khao Khew Open Zoo, kam me pozvali Hari s Krishnou.

Dorazil jsem akorat vcas, abych stihl vecerni lekci golfu. Je to celkem legrace, ale delaji se u toho puchyre petkrat rychleji, nez pri hazeni lopatou. Kdyz jsme meli dost, sli jsme na veceri s dalsimi jejich kamarady. Meli jsme kureci vnitrnosti, jelena a pecene zaby. Na rozdil od francouzu tady neplytvaji a jedi se cele. Kdyz dosly, vybehlo nejake devce nachytat po okoli dalsi. Bylo destivo a kvakaly vsude okolo tak, ze to byl to vetsi ramus, nez veceret u magistraly.

Dalsi den byl program v zoo. Pro zacatek to byl "Flight of gibbon". Nejdrive se muselo vylezt pralesem hodne vysoko do kopce a pak se sjizdelo po 3 km ocelovych lan ve vrcholcich stromu dolu. Bylo to to skvele a nekdy strasidelne a strasidelne drahe.
Po obede prisla projizdka po zoo, ktera je tak velka, ze se tam nechodi pesky, ale jezdi v autech. Jmenje se to open zoo, protoze spousta zvirat chodi volne mezi lidmi a obracene. Nekdy je to az divne, kdyz se mezi turisty motaji jeleni a marabu.
Dalsi byla show s dobre vycvicenymi zviraty a klasicka projizdka na slonovi. Potom me pruvodce nechal v restauraci, kde jsem cekal na Hariho. Mel jsem spolecnou veceri s personalem, coz se ukazalo jako velky prusvih. Meli totiz thajske kari. Coz je nejake maso (hovezi a krevety) + omacka, ktera se sklada z pulky z takove docela palive zeleniny a druha pulka jsou ruzne hrube chilli papricky. Je to ta nejostrejsi vec, jakou jsem kdy zazil. Ten probelm bylo, ze personal byla mila devcata a nemohl jsem vycouvat :) Zahrat to na hrdinu bylo mimo me moznosti, takze zbyla druha varianta a to zaridit ostatnim dost legrace...

Hari prijel navecer a tak akorat nam ujelo vecerni safari, takze jsme vyrazili na vylet do Pattayi.
Pattaya je hlavni turisticke mesto Thajska, je v nem hodne rusu a hlavne bordelu. Nepocitaje turisty tvori cca 80% populace kurvy a z nich jsou tak tretina teplousi. V Thajsku je mimochodem teplych 10-20% muzu, coz vytvari velmi priznivy pomer zen vuci tem normalnim.
Hlavnim centrem je "Walking street". Bohuzel jsem si tam nevzal fotak a kdyby mi ji nekdo sebelip popsal, stejne bych si to nepredstavil. Za stanovistem turisticke policie je ulicka plna neonu a baru a bordelu. Tyto bary s davy holek a tanecnicemi jsou otevrene primo do ulic a pred nimi jsou dalsi holky, ktere tahaji dovnitr potencialni zakazniky, takze je to totalne silene. Ted navic nevite, ktere z nich jsou ve skutecnosti "chlapi", takze nejlepsi je proste utikat.

Po teto kratke exkurzi jsme zasli na oil massage, ktera byla ze zatim vyzkousenych naprosto nejlepsi. Je to naramne prijemna masaz (temer - pokud si nechcete priplatit) celeho tela a pokud nejste masochisti co se sprchuji studenou vodou kvuli imunite, je to urcite lepsi, nez ta thajska tradicni.

Po teto skvele zabave se vracim do Bangkoku na posledni nakupy pred cestou domu.

Mandalay a cesta zpet

2009-09-26T03:07:00.000-07:00

Po prijezdu do centra Mandalaye jsem spatril neco, co jsem cekal nejmene, a to poulicni uklizece. V oranzovych vestach se obetave brodili hlubokymi kaluzemi na silnici a v kyblicich vynaseli vodu.
Mandalay je znatelne cistsi a prijemnejsi mesto, nez Yangon. Asi tretinu plochy jeho centra zabira obrovsky areal byvaleho kralovskeho palace, obehnaneho zdi a pomalu sto metru sirokym vodnim prikopem. Na dohled jsou prijemne vypadajici hory a primo ve meste posvatna Mandaly hill, coz je kopec posety stovkami ruzne velkych svatyn propojenych schodisti.
Ulicemi mesta se tahnou trziste a spousty stanku. Zhruba polovinu tvori stanky s pornem a ruznym naradim, zbytek jsou armadni prebytky a jidlo a obcas nejake zajimave veci, tedy drahokamy. Pro upresneni - stankem se rozumi nekolik pospojovanych prken na koleckach ci primo na zemi. Pro me byla tato trziste neprijemna v tom, ze jsem utratil hodne penez. Jelikoz se navic na vyvoz kamenu vztahuje specialni dan, kterou mi nabidli ze zdvorilosti zaplatit jen na jednom miste, musel jsem navic uz z Barmy pasovat, coz ale proslo bez problemu.

Po vetsine pracovnich dni jsem konecne nasel jeden den volny a domluvil si v hotelu vylet do okoli mesta. V nasi skupine jsem byl jenom ja a ridic, ktery me pres den vozil. Prvni zastavkou bylo mestecko pro mnichy a bylo jich tam opravdu hodne. Kupodivu tam byla i spousta turistu, az mi to prislo blbe, jak tam ti nemci foti mnichy u jidla a podobne.
Na obed jsme se zastavili v klasicke rakosove chatrci u jezera, kde maji restaraci ridicovi znami. Ten se u jidla zminil, ze me zajimaji strarozitnosti a kameny a z chatrce zacala lezt stara keramika a sosky z okolnich poli a pak rubiny a vsechno mozne, by clovek neveril. Podle me barmanci vubec chudi nejsou a jenom to hraji.

Po jidle jsem se preplavil lodi na ostrov, na kterem lezelo dalsi z hlavnich mest a dnes tam jsou jenom ruiny. Po ostrove se jezdi vozikem za konem, ktery nekdy skace tak, ze clovek leta do strechy. Samotne ruiny nebyly zas tak zajimave, hlavni atrakci byli prodejci kolem nich. Nikde jsem nezazil tak otravne a vytrvale lidi. Kamkoliv jsem sel chodili zamnou a tahali z kosicku ruzne vyrobky a porad at to koupim, nemel jsem chvilku klidu. Na jednom miste jsem si asi na deset minut sedl a vydrzeli mlit celou dobu, prestoze jsem byl ke konci uz hodne neprijemny. A kdyz jsem odjel k dalsimu mistu, nasedli na kola, jeli za mnou a ukazovali dal. U nejakych na konci jsem ale par zajimavych veci koupil, ikdyz docela nerad.

Celkove se da na Barmu divat dvema zpusoby. Prvne je krasna a podnetna, na rozdil od vypucovanych modernich zemi. Podle me je ale proste spinava a uboha a s timhle rezimem se to jentak nezmeni. Dobre je, ze mi po navratu pripada Thajsko jeste zdaleka lepsi, nez predtim.

16. - Vlak do Mandalaye

2009-09-19T23:31:00.000-07:00

Blog ma par dni zpozdeni, protoze v horni Barme sice meli internet, ale nikde se mi nepovedlo dostat se na blog, ktery je na blacklistu. Mnoho webu je zde zakazanych a pokazde, kdyz se v zemi neco deje, tak se poroucha hlavni kabel do zahranici. Zkusim tech par dni dohnat - zacatek je utery 15.

Do 600km vzdaleneho Mandalaye, hlavniho mesta pred kolonizaci a zacatku Horni Barmy, se da dostat tremi zpusoby. Nejvice lamacke a drahe je letadlo, stredni zpusob je klimatizovany autobus a pro fajnsmejkry vlak, kterym nejezdi ani mistni. Rekl jsem si proc ne, alespon uvidim neco z okoli a objednal listek. Pote jsem se dovedel, ze cesta trva 15 hodin a nakonec to bylo pres 18.

Na nadrazi jsme prijeli v pul seste rano, pul hodiny predem. Bylo plne lidi s ruznymi pytli a baliky a vetsinou neslo rozlisit, jestli tam bydli, nebo nekam jedou. Vsechna nastupiste jsou oddeleny ploty a ostnatym dratem, takze neco jako pokuta za prebihani koleji tu nehrozi. Vlak vypadal strasidelne - plechovy se stahovacimi zeleznymi okenicemi a zadnymi dvermi. Meli jsme pochopitelne Upper class, coz znamena oproti Standard class hodne mista, neco jako v nasem vlaku. Standart class znamena, ze je tam tolik lidi, dokud se je zvenku za co drzet. Misto bylo ovsem jedinou silnou strankou, jinak to bylo uvnitr totalne hnusne a na strope visely trsy vykrmenych pavouku.

Koleje jsou tu take velmi spatne. Vetsina cesty byla jako na koni nebo jako v kolebce, protoze tlumice asi neznaji a obcas vlak chytl slusnou rezonanci. Alespon jsem ale ocenil, ze jsou Barmani natolik zrucni, ze dokazi udrzet trat v chodu. Coz nevydrzelo dlouho, protoze cestou byly videt zbytky mnoha trati, ktere zrusili a rozebrali na nahradni dily.

Co bylo videt nejvic, byla chudoba. Vetsina cesty vedla ryzovymi poli v nizinach, ve kterych staly skupiny domku a obcas vesnicky nebo nejaka ta krava. Stavby byly zasadne rakosove s obcasnym luxusnim plechem ci igelitem a staly na kulech, protoze cela tahle oblast, tedy pulka zeme, jsou baziny. A v techto malinkatych domeccich zily cele rodiny, ktere v jedne mistnosti spaly a varily. Deti si vetsinou hraly v hnoji a smeti pod domem. Jelikoz je tu zvykem odpadky hazet co nejbliz, vypadalo to, jako by domky trcely ze smesi smeti, blata a cerne vody. Zvlastni bylo, ze pres to vsechno byli lide hezky a ciste obleceni a porad meli dobrou naladu.

Na kazde zastavce naskakala do vlaku spousta prodavacu. Vetsinou to byly deticky s kosi nebo tacy na hlave a nabizely predevsim ruzne obcerstveni. My jsme bohuzel take museli jist. Obed byla ryze, nastesti podavana rovnou na palmovem listu, ve kterem ji donesli. Ten byl pro vetsi pohodli polozen na novinach na plastovem talirku. K tomu bylo nejake maso a zasyp z prazenych orisku, cibule a nejsilenejsich papricek, jake jsem potkal. Nejedlo se sice rukama, ale nevim, jestli byla ta plechova lzice spinava po nekolika predchozich zakaznicich lepsi. Jelikoz nemam zadna antibiotika, omracil jsem se pesti a snedl i ty papricky.

Kdyz se setmelo, pochopil jsem, jak se uzivi ta spousta pavouku. Do vlaku totiz za svetlem zaclo litat strasne hmyzu a i docela velkeho a bez tech okenic to nebylo zrovna prijemne. A to zbyvalo do konce cesty jeste pet hodin. Co se jeste tyce hmyzu, pres den jsem si vsiml v elektrickych dratech mistnich pavouku. Meli 5-10cm v metrovych pavucinach a bylo jich hodne. To na me skocit, tak skacu jak Simon.

Po pulnoci jsme dorazili do mesta celkem v poradku. Cesta byla silena, ale jako moznost videt mistni venkov a nemuset se brodit bahnem je to dobre.

Ut. 15. - Prohlidka Yangonu

2009-09-19T22:57:00.000-07:00

Za tech nekolik poslednich dni mi prislo mnoho dopisu od ctenaru a vsichni se ptaji, do ktereho toho masazniho salonu jsem vlastne sel. Pokud se take ptate na tuto otazku, zeptejte se radeji sami sebe, zda jste normalni.

Abych splnil povinnosti cestovatele, vyrazil jsem se podivat na mistni pamatky. Kdyz si date hleadat fotky z Yangonu, vsude bude Shwedagon pagoda, coz je neco jako nase katedrala sv. Vita na Hrade. Je to hodne velika pagoda pobita zlatym plechem a jejiz vrchol by dovedl nakopnout statni rozpocet. Je tu totiz obecnym zvykem davat obeti Buddhovi a kdyz se deje neco poradneho, davaji je sem. Takze na spicce pagody jsou nejlepsi drahokamy zeme a kyble sperku. Porad jsem bohuzel nenasel, kde se tu da pujcit helikoptera.
Co je opravdu hrozne jsou moderni opravy arealu. Vsechno delaji z nerezu a betonu a na kopec k pagode vedou eskalatory a vytah. O teto zemi se vubec obecne da rici, ze nez byl vynalezen plastik, musela byt zdaleka krasnejsi.

Dalsim cilem bylo narodni muzeum, abych vedel, co tu mam nakupovat. Kdyz tu budete, rozhodne tam nechodte. Maji tam sice i pekne veci, predevsim krasne obrazy od mistnich umelcu z minuleho stoleti, ale celkove je tam horko a tma a s fotakem se nesmi ani vejit.

Porad mi nebylo jasne, proc Dennis, ktery je pry prekupnik aut, jezdi v takovem krapu. Duvodem je, ze vlada dala silena dovozni cla na auta, takze to, co u nas uz vyhazujeme, tady stoji od 20k dolaru a levnejsi auta tu ani nejsou. A jeste jinym divnym zpusobem, jak junta cuca z lidi penize jsou mobily. Pokud totiz chcete mit svoje pevne cislo, musite na poradnik a kdyz vyhrajete, stoji to 2k dolaru. Takze naprosta vetsina lidi si kupuje mesicni karty pokazde s jinym cislem.

Kazdy, s kym jsem tu mluvil, nemel problem nadavat na rezim a vsichni se tesi na nadchazejici volby a doufaji v postupny prichod demokracie. Myslim ale, ze k mistnimu by si takovou otevrenost netroufli. Ja jim to take preji, tech lidi tady je mi opravdu lito.

Yangon - den 2

2009-09-14T06:50:00.000-07:00

Vcera pri veceri jsem dostal od hostitelu zvlastni otazku - Byl bych radeji v mistnosti se slepym muzem, nebo mladou divkou?

Otazka mirila k masazi. Maji tu totiz dva dobre masazni salony, v jednom masiruji devcata, v druhem slepci. Masaz je vedle jidla jedna z hlavich veci, ktere je nutne vyzkouset v cizi zemi.

Jak vypada bezny masazni salon zname vsichni. Kdyz jsme ale sli sem, byval bych rekl, ze jdeme do nejakeho doupete prekupniku drog. Ve spinave ulici jsme vesli malinkatymi dvermi, prosli podivnym lobby a po temnych uzkych schodech vysplhali az kamsi do ctvrteho patra, kde jsme za dvermi obevili jakousi cekarnu s gauci a divnymi plakaty po zdech. Tam teprve pruvodce zjistil, ze nejsem zpevak, ktery chce predvest svuj talent, a poslal nas o patro nize. To me trochu uklidnilo, ale jen do chvile, kdy jsme otevreli ty spravne dvere. Byla to mala temna mistnustka se tremi matracemi (akorat pro nas) a televizi, kdybysme se nahodou nudili.
Na nudu ale nebyl cas. Masaz byla vicemene jako thajska, navic okorenena chozenim po zadech a skakani na spickach mezi lopatkami a opravdu to bolelo :) Pro neznale - thajska masaz obsahuje krome masirovani take ruzne napinani, lamani a odkrvovani koncetin. Vetsina byla ale velmi prijemna a mohu jen doporucit, zvlaste pri cene dvou dolaru a trosku za hodinu.

Zbytek dne byl ale prevazne pracovni, takze moc k vypraveni neni. Vzpomnel jsem si ale na jednu zajimavost jeste z Thajska a tou byli zidi. Navzdory statistice jsem v prvnich dvou dnech blizce potkal hned tri. Nejzvlastnejsi byl Ismail - dvaasedesatilety ridic kamionu z Tel-Avivu v duchodu, ktery me oslovil na barmske amabasade s tim, ze neumi anglicky a potrebuje pomoct s formulari. To jsme tak nejak uplacali a u okynka jsme se s urednikem dost nasmali. On totiz sice neumi anglicky ani barmsky, ale do Barmy jezdi pravidelne a ted behem par mesicu tam bude po treti. Barmsti urednici jsou dost stouravi, ale tenhle byl uz tak vysmaty, ze to radeji neresil. Zajimave bylo take Ismailovo datum narozeni - 00/07/1940.

Prilet do Barmy

2009-09-12T22:17:00.000-07:00

Barma je na prvni pohled uple jina zeme, nez Thajsko. Uz ze vzduchu je videt stredoveky lifestyle - male skupinky domku roztrousene v polich, namisto mest nebo vesnic.
Jeste vice rozdilni jsou lide. Muzi nosi sukne a zeny si patlaji obliceje barevnym praskem. Holky nastesti nejsou tak hrozne, jak jsem myslel.
Hlavni charakteristikou zeme je ale to, ze je hrozne chuda. Podle vseho bych mel byt v centru mesta, ale sam bych to nepoznal. A kdyz jsme jeli kolem jakehosi oskliveho obchodaku, rikali, ze je to THE shopping center - asi tu jiny nemaji. A MHD je tak pretizena, ze lide visi z autobusu ven.

Byli jsme na snidani ve vyhlasene snidanove cinske restauraci. Ovsem uz ze vchodu to vypadalo spis jako skolni jidelna - velky sal narvany lidmi, mezi kterymi pobihalo spoustu cisniku a cisnic s ruznymi mistickami. Nabizi jedno jedine menu a to vypada tak, ze na stul navrsi male misticky se vsim moznym a bere se z toho co chce na talirky umyte hadrem. Jakmile trochu ubude, doplni, takze je jidla az nekonecne. Co se nesni, dostane dalsi stul. Jidlo, podle nich vytecne, bylo takove, ze kdybych dostal tasku nahodneho nakupu ze supermarketu, ztratil rozum a mel udelat co nejvic ruznych jednohubek, vznikne tohle. Winovym (hostitelum) to ale nerikejte :) Nejlepsi byly predvidatelne kureci nozicky. Jsem v klidu, mam jeste dost prasku proti prujmu z Thajska.

Nastesti maji v hotelu internet, dokonce necenzurovany, jsou pripojeni pres nejaky Freedom proxy v Singapuru. Bezni obcane to tu ale zrejme tak jednoduche nemaji.

Byl jsem se podivat na hlavnim trzisti ve meste a objevil hodne zajimavych veci.
Prvni byla, ze je tu hodne draho, mnohdy draz, nez v sousednim Thajsku, pricemz thajci maji nekolikanasobny plat. Vysvetleni je to, ze takove veci, jako starozitnosti nebo sperky mistni vubec nekupuji a neco jako "normalni neturisticky obchod" tady neexistuje. K tomu se pridava to, ze vsechny oblasti, kde by mohli cizinci neco koupit primo (zde se jedna hlavne o drahokamy), jsou nepristupne, takze jde vsechno pres vladu.

Jeste zvlastnejsi ale bylo, ze na tomto trzisti byla asi polovina kramku plna drahokamu, o kterych se u nas zda leda zidum, pritom tam neni neni jediny policista, vse maximalne za sklem a cokoliv dostanete do ruky. Kdyby toto trziste bylo v Cechach, za hodinu tam neni. True story.

Take tu resime politiku, ktera je tu samozrejme velmi zajimava. Celkovy problem a vlastne duvod teto cesty je, ze vse je centralne rizeno a vubec nikdo nemuze nic rozhodnout, dokud nenapise dopis nahoru a neprijde mu odpoved, coz obvykle trva roky a ja bych je mel popohat. Jenze lidi z vedeni = z armady moc veci nezajimaji, kdyz z toho neni moc penez.

Rezim se rozhodl pristi rok usporadat volby. Posledne to zkusili v roce 92 a vladni strana ziskala neco jako 3% a museli postrilet hodne lidi, nez to zase dali do poradku. Tentokrat si dali pojistky, jako ze armada ma automaticky 25% parlamentu a voli se jen zbytek + na zmenu ustavy je potreba 75%. I tak to ale bude dost zajimave.

Viza

2009-09-12T01:06:00.000-07:00

Tentokrat toho moc nebude. Patecni progam byl rozhodhut uz rano, kdyz jsem se probudil s mirnymi krecemi v brise. Puvodne jsem myslel, ze za to muzou japonci, protoze jsem vecer predtim hrdinne snedl pul hrnku neceho fakt odporneho z vajicek, to je ale dlouhy pribeh. Rikal jsem si, ze aspon penezenka bude rada, jenze jsem musel na Barmskou ambasadu pro vizum a silene prselo, takze jsem musel vzit hotelovy taxik a moc jsem tedy neusetril. S taxikarem poslednich nekolik dni jezdi jeho zena, protoze se boji, ze ma jinou. Kdyz jsem se ho ptal, tak rikal, ze se o to snazi. Krome toho me chtel vzit do bordelu, pry tam taky chodi. Coz vsechno rozebiral s manzelou za zady, ktera ale neumi anglicky.
Dneska jsem se zajel podivat do nemocnice a mam asi nejakou chripku. Snad nic vazneho, dali mi asi standardni sadu prasku a vcelku proti bolesti, ze ktere mi skoro upadla noha. Takze narozeniny nic moc :)

Akvarium

2009-09-10T03:11:00.000-07:00

Je fakt spatnej pocit kdyz jste na ulici, vidite jak se k vam blizi monzun a porad jeste nemate destnik. Bylo to hodne akcni, ale nakonec jsem to nestihl a zase zmokl. Prselo tu dva ze tri veceru, takze to obdobi destu asi bude dost omezujici.

Dopoledne jsem se sel podivat do Ocean worldu, ktery se nachazi ve sklepe jednoho z blizkych nakupnich center a maji tam pry nejvetsi akvarium v dalekem okoli. Bylo to uzasne. Hned na zacatku meli zive nautilie a japonske obri kraby, narodni muzeum sucks. V nejvetsim akvariu bylo ledacos, hlavne velci zraloci. Pockal jsem si, spolecne s nejakymi detickami ze skoly na poledni krmeni a zralok toho potapece pokousal :) Vyhnali nas ale hned ven, takze jsem to nestihl vyfotit. Dostali jsme kazdy poukazku do obchodu, tak jsem si koupil malyho zraloka :)

Po mensim nakupu jsem se sel podivat do Jim Thompson house muzeum. Jim prijel po valce z USA a zalozil tu uspesnou firmu na obchod s hedvabim. Ve meste postavil krasny dum se zahradou, zil v nem osm let a pak zmizel v pralese v Malaysii. Ted ho ma nejaka nadace a ukazuje ho turistum. Je to moc pekne klidne misto. Dum stoji u kanalu, za kterym je arabska ctvrt, ze ktere se ozyvalo Allah aghbar. Toho se asi clovek nezbavi, at jede kam chce.

Prisel jsem do go klubu a zase byli vsichni v tahu, zase nekde na najakem turnaji. Spravce se usmival a nemohl si vzpomenout, ze by mi rikal, at prijdu dneska ve 4. Prisel tam nejaky kluk v uniforme, ktery umel anglicky, tak aspon vim, ze tam budou v sobotu. Bylo mu 15 a byl 2d. V uniforme byl, protoze vsechny deti musi jeden den v tydnu do armadni skoly a to mel dneska.

Porad prsi, tak mi asi nezbyde, nez jit do hotelu. Zitra dopoledne, nez budu muset na barmskou ambasadu, jsem chtel na nejaky vylet, jenze v tom desti asi cestovku nenajdu. Snad neskoncim u toho taxikare u nas v lobby :(

Den 2

2009-09-09T03:41:00.000-07:00

Prvni dobra zprava - na netu je uz par fotek. Najdete je na adrese http://picasaweb.google.com/dominik.franek/Thajsko2009?feat=directlink. Pokud by nekdo vedel, jak se do galerie davaji oddelovace, dejte mi vedet.

Uz jsem koncne zjistil, k cemu je ten pocitac s netem v lobby. Neni to kvuli internetu. Hned vedle nej ma totiz stolek takovy stary taxikar, ktery tam provozuje jakousi cestovku a nez jsem napsal mail, predvedl mi celou svoji nabidku, ke ktere ma alba s fotografiemi. Krome ruznych vyletu nabizel i svezeni k tailorovi nebo do bordelu.

Byl jsem na prvni pracovni schuzce a nebylo to tak zle :) Dva indove Hari a Krishna me vzali do japonske restaurace a zabavne jsme si popovidali. Az se vratim z Barmy, tak se mam ozvat a vezmou me do jejich zoo, ktera ma neco jako 200 tisic hektaru a jezdi se po ni autem, v nejhorsim na kole.

Pote jsem vyrazil nakupovat a zjistil jsem zajimavou vec - i chlapa muze bavit nakupovani, kdyz je to levne :) Maji opravdu spoustu znackovych veci made in USA za par korun.

Podarilo se mi najit go klub. Jenze tam dneska bylo prazdno, protoze, jestli jsem to dobre pochopil, organizuji nekde nejaky turnaj. Ale zitra by tam byt meli.

Zda se, ze u cinanu je pravidlem zdobit jidlo orchidejemi. Kdyz byly napichane i v salatu, tak jsem myslel, ze se taky jedi, ale rozmluvili mi to. Zvlastni byl bonus po jidle - 2x zmrzlina, ale v kornoutu byly krome zmrzliny a ovoce i morske veci s majonezou.

Dalsi vylet do Thajska zacina!

2009-09-08T07:01:00.000-07:00

Jsem v lobby hotelu u jedineho pocitace s netem, venku desne leje a recepcni si porad povidaji. Takze fotky zacnu pridavat nejspis zitra, v nejakem cafe.

Cesta s Austrian, prestoze mluvi nemecky, byla fajn. Hlavne ve srovnani s temi rusy minule. Prvni letadylko do Vidne bylo malinkate a letelo to chvilku, vzletlo a zas pristavalo. Zajimava tam byla prvn trida, ktera se poznala podle toho, ze byla oddelena takovymi malymi placackami u stropu, ktere se daly libovolne posouvat a tim velikost prvni tridy podle potreby menit.
Druhe letadlo bylo luxusni. Videl jsem par kousku Terminatora 3, coz je asi opravdu blbost, tak jsem rad, ze to neuvidim cele.

Cestou do mesta jsem si popovidal s chlapkem z LA, ktery pry dela geneticke inzenyrstvi, ale ve skutecnosti je herec, kteremu se uz uz podari prorazit. Jede sem na svatbu jeho japonskeho kamarada z vysoke, stejne jako dalsich asi 15 byvalych spoluzaku z celeho sveta. To jsou veci.

Hotel je pekny, vic bude na fotkach. Primo kolem nej nic neni, ale je to ani ne 10 minut ke stanici Sky Train, kolem ktere je sileny komplex luxusnich nakupnich center typu carrefouru, akorat jsou opravdu obrovske. A je tam celkem draho. Jidlo nastesti drahe neni a skvele veci tam stoji jako gulas na predmesti Ostravy. Bohuzel jsem velmi hloupe podcenil "spicy" a zapomnel, ze to zmanena nasekane spalky chilli v jidle a bylo to peklo. Pak jsem se jeste hodnekrat ztratil, ale nastesti jsou vsichni velmi helpfull. Staci se kdekoliv na chvili zastavit a uz se nekdo pta, jestli neco nepotrebuji.

Zitra vstavam na nas cas pred treti rano, abych dostal dobre misto v zidlickove fronte na Barmske ambasade. Takze dobrou noc.

Den 4 - Kwai river

2008-04-20T03:21:00.000-07:00

Jako první napíšu pár novinek z dneška. Byl jsem na nákupech na víkendovym trhu a bylo to něco. Potřeboval bych mnohem víc peněz :) Nakoupil jsem nějaký dárky, sice trochu míň, než jsem chtěl, protože měli neuvěřitelný starožitnosti. Ale pořád to něco je ;) K vidění budou zítra večer doma, nebo pozítří v novinách, podle toho, jak půjde kontrola na letišti.

Od usnutí neminuly ani 4 hodiny a už mě vyzvedávali k odjezdu. V klimatizovanym minibusu jsem si trochu popovídal s jinýma turistama a prospal se.

Kanchanaburi je město, které vzniklo po válce u mostu na "dead railway", železnici z Thajska do Barmu, kterou si postavili Japonci pro lepší zásobování potom, co obě země rychle dobyli v roce 42-43.
První zastávkou byl jeden z vojenských hřbitovů. Za zmínku akorát stojí, že cedule tu už zplastu maj, takže Terezín určitě nebude první.
Další bylo muzeum. Totální katastrofa. Nejdřív jsem vlezl do prehistorický expozice, což byla špinavá sklepní místnost, kde za prosklenou stěnou bylo náházeno pár set nástrojů a věcí zasypaných prachem a ty železné byly taky už skoro na prach.
I všechno ostatní ze železa tu rezne. Všechny zbraně, meče, japonské katany... Měl jsem chuť je pořádně nakopat.
Jestli Vám někomu scházej peníze, zajeďte sem. Byl jsem sám v expozici kamenů, kde mají jenom za sklem bez jakékoliv další ochrany, moc hezké kameny, velké rubíny atd. a cca 15ct briliant.
Film "Most přes řeku Kwai" o hrdiných angličanech je úplně mimo. Pro začátek most byl železný na betonových pilířích. A nezničil ho výsadkář s vlakem zbraní a japonských důstojníků, ale pilot bombardéru, který ignoroval zrušení rozkazu a rozbombardoval most s 600 zajatci na něm.

Prodávají tu hodně různých kameů, hlavně jadeitu, ale počkám si na zítřejší trh. Koupil jsem si akorát hrst safírů.

Další část programu je jízdra vlakem po dead railway.
Příjde my blbý, že po železnici, na kterou padlo asi 160 tisíc zajatců, jezděj jenom turisti.
Okolí krajina je jak jinak než úžasná. Většina železnice vede rovným říčním údolímoraničeným pásy vápencových hor, jaké jsou vidět ve filmech. Údolí je obdělávané a nevypadá nehostině, za války tu ale asi byla jenom džungle.
Ještě lepší část byly soutěsky kolem řeky. Tak lituju toho foťáku... Skály, prales a řeka dole. Vězni si to taky museli náležítě užívat, když se snažili připevnit železnici na skály nad řekou.

Všude je spousta tropických kytek, orchidejí, bambusu, ptáků...
Na oběd jsme dojeli na prostou plechovou restauračku plovoucí na řece. Menu je rýže, kuře s papájou a nějaká zelenina. K tomu přímo předemnou řeka a prales na protějšim břehu.
Maj tu překvapivě kulturní záchod. Věřim, že maj pod houseboatem žumpu :) Říkam si, že půjdu po řece poslat ještě něco, když už jsem tady.
K restauraci přijel dlouhý nízký motorový člun, kterým budem pokračovat dál.

Lodí jsem jel jenom já, nějaká irka, rodinka asi z Malajsie a pár místních dětí. Jeli jsme nějaký čas proti proudu a vyložili nás na potápějící se bambusové molo, takže snaha nedotýkat se vody byla zbytečná.
Tak to neni molo, ale vory, na kterých pojedeme zas dolu. Sice jsme proti proudu od místa, kde jsem řeku obohatil, ale moc mě to neuklidňuje... A tak jsme se vyadli po proudu na bambusovym roštu. Místní skáčou pořád do vody a zpátky a ostatní turisti se taky ráchaj. Naštěstí nemam nic na plavání, takže jsem z obliga. Ale nohy na lov červů samozřejmě stačej...

Zaparkovali jsme pod úplně šílenym mostem. Jsou to dva betonový sloupy na každý straně řeky, přes kterou je to necelých sto metrů. Ze sloupů visí zrezlý ocelový lana a na nich most z prken. Je skvělej!

Zdá se, že mi irka pošle fotky, takže nakonec snad bude něco k vidění. Bohužel, nebo naštěstí, je dost ošlivá.

Další zastávka je u slonů. Na hlavě slona sedí řidič a my na sedačce na zádech. Ta se kymácí sem a tam jak slon přešlapuje a opravdu to neni příjemná jízda. K tomu nás slon posmrkal.

Všude kolem cesty je krásná krajina, krásný skály. Ze slonů jsme jeli k vodopádu. Vápenec se na něm usazuje hrozně rychle, takže je samej krápník a jeskyňka a pod nim voda teče přes kamenný polštáře, který místní používaj jako klouzačku. Celý je to jako takovej místní aquapark. Vtipný je, že vodu nahoru pumpujou hadicí, protože je v tomhle období moc sucho.

U večeže v hotelu jsem skoro uhořel, prože v jídle byly naházený celý chilli papričky a já si říkal, že je to v pohodě :) Na druhou stranu, jestli to pomáhá proti parazitům, budu to po dnešku potřebovat.

A nakonec slíbený zajímavosti o řízení:
- pásy tu neexistujou
- silnice o třech pruzích v každym směru nebo třech patrech nad sebou je tu běžná
- semafory maj kromě barvy odpočet, jak dlouho bude barva trvat
- jezdí se vlevo. Jestli jestli mě něco přejede, můžou za to němci.

Den 3. - "Propagation ride" a "Grand Palace"

2008-04-19T04:50:00.000-07:00

Vyžebral jsem zas nějaký fotky, jakmile mi něco příjde, přidam to sem.
Jsem vžycky moc unavenej, abych si to po sobě znova čet, tak buďte prosím tolerantní :)

Vstávání bylo bolestný. Při posunu + šesti hodin je vstávání v osm jako ve dvě ráno u nás.
Konečně jsem zjistil správnou předvolbu na Joea, tak to snad dneska vyjde.

Nasnídat jsem se zas vyrazil do místních uliček a nakonec vlezl do restauračky nějakého guesthousu. Objednal jsem si rýži s chobotnicema a zatimco píšu deník, zaujala mě konverzace nějakých turistů, kteří se bavěj "o holkách". Nějací dobytci z Anglie..
Na chvíli přestali, když za nima přišly dcerky a chtěly peníze. Táta na ně, že jim dal každý večer tisícovku, ale bylo mu to houby platný. Když dcerky s penězma odběhly do města, pokračovala konverzace na téma která byla nejlepší a co všechno cucala.

Další je zkrachovalej Ir, kterej umí thajsky, protože je tu už deset let, ale tim asi tak končí. Snídá vodku s džudem a je už opilej, povídá si se všema kolem a shání nějakou Rachel, kterou ale prý už devět let neviděl. Mezi tim jsem dojedl rýžovo-sépiovou polívku a vyrazim.

Sedim pod stromem v areálu GP (Grand palace) a popíjim kokos. Cesta sem byla velmi zajímavá, zahrál jsem si strandardí "government promotion" podfuk. Sice by ze mě nic nedostali ani kdybych to neznal, ale přesto mě v pár věcech překvapili.

Začalo to tim, že kousek od snídaně jsem čekal na přechodu a zastavil tuk-tuk (motorová rikša) a kam že jdu, tak říkam, že do GP. A on že je celebration a otvíraj až ve dvě, ale že mě může vzít za 5 korun po na Big Buddha a další památky v okolí. No už teď vim, že až takhle tuk-tuk levnej neni :) No a tak jsme vyrazili. První mě vzal na toho Buddhu, je to cca 30m vysoká pozlacená socha (oni maj teda pozlacený skoro všechno), ale kromě toho tam nic zajímavýho nebylo. Dál jsem jeli na Happy Buddha temple. Cestou začal povídat o tom, že jsou teď oslavy (je právě pár dní od budhistickýho novýho roku) a že v rámci podpory vývozu se daj koupit levně nějaký věci v government export center. Že maj šperky a kameny, látky a tak. Byl upřímnej a řek mi, že stačí, abych se tam rozhlíd a že dostane poukázku na benzín.

Mimochodem, tuk-tuk je příjemná doprava a fouká to.

Mezi tim jsme dojeli k těm chrámům, byl jsem uvnitř dvou, kde měli nějaký menší Budhovy sochy, bylo tam příjemně. Pak mě ještě nasměroval k dalšímu hlavnímu (jinak pořád čekal u tuk-tuku). Vešel jsem do areálu, vypadalo to ale opuštěně. Někdo mi tam řek, že je celebration a půjde to tak za hodinu a jestli vim o government promotion (jo, byl to jeho kamarád...)
. Řek jsem si, že se stejně na kameny rád podívam a když mu to udělá radost... První mě ale hodil k jinýmu obchodu, prý tam maj suvenýry. Byl sympaťák, tak jsem si řek, že to pro něj udělam. Dělali tam obleky a prodávali pár blbostí, byli nepříjemní a za mýdl chtěli 75, byl jsem venku asi za dvě minuty.

Další byl tedy Export center. Obchod jsem už znal z fotku z článku "Gem scam". Kameny měli hrozně nekvalitní. Řek jsem jim, že je to hrozně super, že si musim ale do hotelu pro peníze, tak mě rádi propustili.

Řidič mi ale začal vnucovat další obchod na poukázku, to jsem ho ale už poslal do háje a řek mu, ať mě vezme ke Golden mountain, která měla být další na programu a kam jsem stejně chtěl. Dost se mu to nelíbilo, ale dovez mě tam a že počká.
Je to krásný místo. Je to umělej kopec, dole jakoby byl sestavený z malých svatyní zarostlých tropickým lesem, kterým se projde výš, kde už je kopec otevřený a obetonovaný. Kolem cesty je spousta zvonů. Až úplně nahoře je pagoda, od které je skvělý výhled a dá se zespoda jít i dovnitř, kde je nějaká malá svatyně.
Cestou jsem si dal dohromady i ten zbytek s jeho kamarádem u chrámu a rozhodl se, že si napíšu jeho číslo a jestli celebration v GP nebude, tak ho udam na turistickou policii. Dole ale už nebyl, což jsem byl taky rád. Nakonec jsem se tedy zadarmo projel po památkách a on dostal svoje bonusy, obchodníci nic.

Později večer jsem si to ještě našel na internetu a probíhá to pokaždý stejně. A je to doporučenej způsob cesty na tyhle památky :)

Koupil jsem lístek a tradá do hlavní části GP.
Zdá se, že se zaseknu už u obvodové zdi chrámové části. Je hodně dlouhá a zevnitř celá souvisle pokreslená obrazem s nějakými legendami. Jsou na nich bitvy, démoni, králové, chrámy, příroda.. a jsou moc krásné. Zrovna je restaurují, zvláštní je, že jsem někde viděl i náčrt úplně nový postavy, čemuž restaurování neříkam.

Je to něco jako pražský hrad, obdobná úroveň. Jejich umění neni zdaleka tak kvalitní, ale za to je ho hodně :) Celý budovy jsou do nejmenšího kousíčku pokrytý mozaikama, rytinama, obrazama a zlatem. Nevypadá to přitom přeplácaně, prostě to sem patří. A je to nádhera. Z fotek to ale zdaleka tak vidět neni. Hlavní je Emerald Buddha temple, kde maj zřejmě nejcenější relikvii, asi 60cm vysokou sošku sedícího Budhy ze zelenýho jadeitu. Místo tomu krásou taky odpovídá.

Další místo bylo muzeum rálovských insignií. Dá se o tom asi tak říct, že zlata maj hodně a rubíny a safíry jim zřejmě příjdou moc obyčejný a dávaj tam diamanty. Vtipná věc byly oblečky pro emerald Budhu pro různý roční období.

Když jsem s prohlídkou skončil, začlo pršet. Blízká kláštěrní škola masáže Wat Pho má ještě zavřeno
(hmmm, nevěřtě za žádných okolností řidiči tuktuku. Ať chcete kamkoliv, má to zavřeno. Následuje nabídka hádejte jakýho náhradního programu. Tenhle to ale nestihl, takže mi to nedošlo.)
a tak jsem utíkal a utíkal.. A totálně zmoknul. Dorazil jsem na říční zastávku a rozhodl se usušit u pozdního oběda. Restaurace byla přímo nad řekou se skvělym výhledem na ni a na déšť.

Jó, masáž... Je to opravdu něco :) Dal jsem si pochopitelně delší, 1,5h verzi a protože je pozdě, tak přimo u guest-housu, kde mají hezký salón.
S výjimkou hrudníku zepředu až dolu pokrývá masáž úplně celý povrch těla (nedostatek lze prý v některých podnicích za příplatek spravit) a masér se u ní taky docela nadře, protože na některý páky používá celý tělo.

Ach jo, zase Alláh Aghbar... Člověk by myslel, že se toho zbaví. Naštěstí je to jenom jednou denně a z jednoho zdroje, ne z celýho města.

Kolem pevnůstky u řeky je park a v něk jsem já. Je večer, teplo a je krásně. Thajc tu cvičej Tai-chi, nějaký evropani provozujou kontaktní žonglování a nějakej australan (vysokej vyhublej opálenej chlap, co by to bylo...) skáče přes švihadlo.

Vyrazil jsem opět do provařený Khaosan oblasti sehnat výlet. Cestou byla hezká scénka na výherní soutěžní foto - noc, evropan kolem padesátky si vede za ruku asi patníctiletou thajku před budovou UNICEFu.

Koupil jsem si jednodenní výlet do Kanchanaburi, města proslavenýho filmem "Most přes řeku Kwai". Included je válečnej hřbitov, war muzeum, most, oběd, jízda po řece, vlakem po dead railway a na slonovi.

Cestou zpátky jsem viděl úplně ooooo thajku, ale psst :)
A taky toho australana se švihadlem, na to, že je tak o dvě hodiny víc...

V i-kavárně jsem začal přepisovat deník. Když jsem pak šel na pokoj, konečně se ozval Joe. Bylo sice 11 večer, ale i tak jsme se dohodli, že někam zajdem. Dojeli jsme taxikem k nějaký thajský restauraci, povečeřeli a popovídali o všem možnym, byli jsme tam skoro do dvou. Takže jsem strávil příjemnej večer s teploušem :) Věty jako "glad to meet you" vždycky trochu postrašej, ale prostě je to fajn člověk.

Další díl bude o hezkym výletu do přírody. Nebude to už tak dobrodružný, ale taky zajímavý a moc pěkný, zvlášť pokud příjdou fotky. A navíc se, mimo jiný, dozvíte, čim jsou zvláštní místní semafory :)

Den 2 - přílet a první seznámení

2008-04-18T07:46:00.000-07:00

Letiště je hezký i zevnitř. A když říkaj, že jsou země úsměvů, tak nekecaj :) Je tu opravdu příjemně. Vízum jsem dostal za chvilku (a 1000B, 1 Bhát = 50h) a i dál byly kontroly bez problémů.
Z Joeovy (Joe je ten člověk, kterýho mam navštívit) SMS jsem pochopil, že mě bude čekat na letišti, což nebyla pravda, tak jsem tam nějaký čas bloumal, občas si popovídal s policajtama, jedem mu pak zavolal a vyjasnilo se to. Každej je tu přátelskej a nápomocnej.
Podle teploty v termiálu jsem si říkal, že je to počasí docela ok, jenže byl klimatizovaneja vyjít ven bylo - jako obvykle - jak rána kyjem. Naštěstí jsem přešel jenom pár metrů do klimatizovanýho autobusu.

Zdá se, že Thajsko je velmi prosperující země. Je tu spousta mrakodrapů a drahých staveb, jako dlouhá rychlodráha tak 40m nad zemí nebo gigantickej stadion.

Dorazil jsem do guest-housu. Je to opravdu hezký místo. Jenom je tu, jako všude, strašný horko (v deníku je horší výraz...). Člověk má pocit, že to musí z chvilku přestat, že to musí jít vypnout, nebo něco, ale ne...

Když člověk vyleze ze sprchy a mokrej rychle běhá, tak je i trochu chladno. A je teprve dopoledne...

Za 3,50 (ceny budou v Kč) jsem jel autobusem přes půl města do obchoďáku koupit foták. Prvních pár pater mě moc nenadchlo, bylo to asi jako Kotva. Ale bylo to jenom nějakej postraní vchod. Je to spíš něco jako město se čtvrťmi jídla, elektroniky, nábytku, indických obchodů... Pater má šest a neni pořádně vidět na konec. A když se na ten konec dojde, je to jenom přechod do další části.

Foťáky jsou celkem drahý, žádnej kupovat nebudu.

Překonal jsem svůj strach, vlezl do jedné z japonských restaurací a pochutnávam si na velkym mangovym džusu, za chvíli příjde jídlo - obalovaný krevety a zelenina, polívka, rýže, salát a omáčky, dohromady za celých 55 korun.
Spousta zajímavých chutí a hlavně toho bylo dost :)

Ven jsem vyšel zrovna během první přeháňky. Kapky jak fotbalový míče, hromy jak z děla, znáte to... Dobře, tak zlý to neni, ale prší hodně a nechce přestat.
Vydal jsem se směrem na čínskou čtvrť. Správně jsem vystoupil, ale žádná tam nebyla. Tak jsem ještě chvíli šel pod střechou, když to už nešlo, chvíli jsem poseděl s hlídačem tailor shopu. Ptal se, jestli jsem byl na thai massage, já že ještě ne, ale že bych rád. A hnedka se dal do doporučování místa za rohem, že tam je za 100/h, pak pokračoval něco o private room a 500/h a přesvědčoval jsem ho že až jindy, dokud nepřestalo pršet.
Vlezl jsem do nějakýho chrámu, nikde žádný turisti, bylo to moc pěkný, ale trochu strašidelný. Mokro, nikde slovo anglicky, jenom pár koukajících thajců.

Přijel jsem ke skutečný čínský čtvrti. Začal jsem dalšim budhistickym chrámovym komplexem, kterej byl sice asi zavřenej, ale vzadu byly otevřený dvířka :) Tak jsem tam chodil, četl roky neudržovaný anglický cedule a mniši divně koukali. Ale malí se usmívali a byli fajn.

Čínská čtvrť nebylo co jsem čekal a bylo, co říkali thajci. Byla to hrozná díra. Ale ty špinavý, koriandrem vonící hospůdky, byly lákavý...

Thajsko, nebo alespoň Bangkok, je sice rozvinutější než my, ale je stejně špinavý, jako všechy ostatní tropický země, co znam.

Poblíž řeky jsem potkal obchod se starožitnostma. Byly strašlivě předražený, i u nás se daj sehnat levněj, ale byla to nádhera, mohli by vybavit pár muzejí... Spoustu soch, keramiky, řezeb, bronzu.. z různých zemí Asie.

Rozhodl jsem se že si zajedu dát rest a zvolil jsem cestu lodí po řece (říční MHD), dlouho kolem centra města. A nebylo to vyhozených 7,50. Bylo toho tolik k vidění, že to nešlo stíhat. Spousta krásných chrámů, lodě, tržíště, hnusný dřevěný chatrče obrostlý kytkama... Doporučuju :)

To noční město vskutku má něc do sebe. Vyšel jsem si jenom na chvilku na Khaosan Road (nejprovařenějš ulice ve městě) a okolí. Všechny ty krámky a stánky, ve dne nevýrazný, teď svítěj do noci a všechno žije. Dal jsem si akorát jeden závitek (pořád čekam na Joea, jestli bude večeře) a um! Čínská pikantní medová chuť. K tomu ještě dobrej kokos na pití. Jedna ze zajímavostí jsou stánky výrobců průkazů, nabízej ISICa, novináře, řidičák....

Joea jsem se nedočkal, tak jsem vyrazil znova na Khaosan sehnat něco k jídlu. Nebylo toho už moc otevřenýho, ale našel jsem indickou hospůdku, kde jsem si dal kari s veklýma krevetama. Zvláštní je, že to kari bylo jasně oranžový a s koriandrem a vůbec jako kari nechutnalo. Asi takoví čínská verze.

Dnešek napíšu už jindy. Můžu prozradit, že jsem si zahrál v jednom klasickym místnim podvodu, jak to dopadlo už Vám nepovim, ať jste zvědaví :) Zatim ahoj :)

Den 1 - Cesta

2008-04-18T07:03:00.000-07:00

Je večer, čekam, jestli se ozve Joe s večeří, tak jsem si řek, že začnu ťukat deník do sítě, ať z toho taky něco máte.
Nemam s sebou foťák, takže máte to štěstí, že Vám zbyte víc místa pro představivost.
Pro vysvětlení - jsem v Thajsku na pracovní cestě, setkat se s nějakýma máminýma známýma. A kromě toho mam 4 dny čistýho času, než se budu muset vrátit do školy.

Tak to zase začíná letištěm, je to tu super :) Normálně by to byla už docela nuda, ale být tu sám je něco docela jinýho.
Hned na check-inu se ptali, jestli jsem to fakt já (v pasu mam ještě dlouhý vlasy), trochu mě postrašili, protože v Thajsku jsou prý přísní při udělování víz on the place. A prý nesmim vzít do letadla vodu, takže fakt nevim, co budu v Moskvě pít.

Naletadlil jsem se do ruskýho Iljušina. Jsou tu ošklivý kotěnkový sedačky a hudba jak z Mrazíka :) Stolečky na jídlo tu nejsou, asi je budou muset nějak přidělat. Výhled mam slušnej, vidim jenom půlku motoru.

Stoleček byl nakonec schovanej v opěrce :) Jídlo, doufam, že to byla teprve snídaně, cekem ušlo. Jako všechno ostatní bylo ruský. A poctivý. Maso bylo pravý, v kuse, ne mixovaný jako jinde, citron v čaji taky. Ale bylo toho jenom trošička :( Ale spravil to fakt báječnej dezert. A snědl jsem celou olivu! Asi protože byla slabá a nechutnala tak :)

Šeremenťevo, terminál 2., nejnovější moskevský terminál, neni žádnej zázrak. Ale alespoň vypadá celkem normálně.

Haha :D Jak známo, nesmí se do letadla brát otevřený pití. Teď sem naběh ruskej párek a snažili se dopít flašku koňaku "Courvoisier", což samozřejmě nešlo, tak mi ho tu, společně s ice tea, nechali. Teď nevim, co s nim budu dělat...

Tak jsem sebral odvahu a šel na ruskej záchod. Šlo to řežít, ale k úrovni mezinárodního letiště to má daleko, spíš jako běžný nádraží.

Tohle letadlo už vypadá líp. V koženkový sedačce je dokonce místo, kde by mohla být televize, dkyby ji tam dali. Čeká mě 8 hodin letu a (snad) teplá večeře.

Tohle je jeden z nejkratších dní v mym životě, trvá jenom 18 hodin. Jenom tady v letadle utiká čas o polovinu rychleji.

Himáláje jsme asi minuli v noci a letíme nejspíš nad Barmskou džunglí.

Už na první pohled je vidět, že tohle je něco jinýho. Bažiny a břízy vystřídaly rýžoviště a palmy a ošklivý malý terminál vystřídal OBROVSKÝ a již z venku nádherný terminál Thajský.