16. - Vlak do Mandalaye

Blog ma par dni zpozdeni, protoze v horni Barme sice meli internet, ale nikde se mi nepovedlo dostat se na blog, ktery je na blacklistu. Mnoho webu je zde zakazanych a pokazde, kdyz se v zemi neco deje, tak se poroucha hlavni kabel do zahranici. Zkusim tech par dni dohnat - zacatek je utery 15.

Do 600km vzdaleneho Mandalaye, hlavniho mesta pred kolonizaci a zacatku Horni Barmy, se da dostat tremi zpusoby. Nejvice lamacke a drahe je letadlo, stredni zpusob je klimatizovany autobus a pro fajnsmejkry vlak, kterym nejezdi ani mistni. Rekl jsem si proc ne, alespon uvidim neco z okoli a objednal listek. Pote jsem se dovedel, ze cesta trva 15 hodin a nakonec to bylo pres 18.

Na nadrazi jsme prijeli v pul seste rano, pul hodiny predem. Bylo plne lidi s ruznymi pytli a baliky a vetsinou neslo rozlisit, jestli tam bydli, nebo nekam jedou. Vsechna nastupiste jsou oddeleny ploty a ostnatym dratem, takze neco jako pokuta za prebihani koleji tu nehrozi. Vlak vypadal strasidelne - plechovy se stahovacimi zeleznymi okenicemi a zadnymi dvermi. Meli jsme pochopitelne Upper class, coz znamena oproti Standard class hodne mista, neco jako v nasem vlaku. Standart class znamena, ze je tam tolik lidi, dokud se je zvenku za co drzet. Misto bylo ovsem jedinou silnou strankou, jinak to bylo uvnitr totalne hnusne a na strope visely trsy vykrmenych pavouku.

Koleje jsou tu take velmi spatne. Vetsina cesty byla jako na koni nebo jako v kolebce, protoze tlumice asi neznaji a obcas vlak chytl slusnou rezonanci. Alespon jsem ale ocenil, ze jsou Barmani natolik zrucni, ze dokazi udrzet trat v chodu. Coz nevydrzelo dlouho, protoze cestou byly videt zbytky mnoha trati, ktere zrusili a rozebrali na nahradni dily.

Co bylo videt nejvic, byla chudoba. Vetsina cesty vedla ryzovymi poli v nizinach, ve kterych staly skupiny domku a obcas vesnicky nebo nejaka ta krava. Stavby byly zasadne rakosove s obcasnym luxusnim plechem ci igelitem a staly na kulech, protoze cela tahle oblast, tedy pulka zeme, jsou baziny. A v techto malinkatych domeccich zily cele rodiny, ktere v jedne mistnosti spaly a varily. Deti si vetsinou hraly v hnoji a smeti pod domem. Jelikoz je tu zvykem odpadky hazet co nejbliz, vypadalo to, jako by domky trcely ze smesi smeti, blata a cerne vody. Zvlastni bylo, ze pres to vsechno byli lide hezky a ciste obleceni a porad meli dobrou naladu.

Na kazde zastavce naskakala do vlaku spousta prodavacu. Vetsinou to byly deticky s kosi nebo tacy na hlave a nabizely predevsim ruzne obcerstveni. My jsme bohuzel take museli jist. Obed byla ryze, nastesti podavana rovnou na palmovem listu, ve kterem ji donesli. Ten byl pro vetsi pohodli polozen na novinach na plastovem talirku. K tomu bylo nejake maso a zasyp z prazenych orisku, cibule a nejsilenejsich papricek, jake jsem potkal. Nejedlo se sice rukama, ale nevim, jestli byla ta plechova lzice spinava po nekolika predchozich zakaznicich lepsi. Jelikoz nemam zadna antibiotika, omracil jsem se pesti a snedl i ty papricky.

Kdyz se setmelo, pochopil jsem, jak se uzivi ta spousta pavouku. Do vlaku totiz za svetlem zaclo litat strasne hmyzu a i docela velkeho a bez tech okenic to nebylo zrovna prijemne. A to zbyvalo do konce cesty jeste pet hodin. Co se jeste tyce hmyzu, pres den jsem si vsiml v elektrickych dratech mistnich pavouku. Meli 5-10cm v metrovych pavucinach a bylo jich hodne. To na me skocit, tak skacu jak Simon.

Po pulnoci jsme dorazili do mesta celkem v poradku. Cesta byla silena, ale jako moznost videt mistni venkov a nemuset se brodit bahnem je to dobre.