Z drahého KL jsem se vydal do městečka Penang ležícího na stejnojmenném ostrově a doufal jsem, že konečně najdu nějaké malajce. Většinu města tvoří hezké malé domky z koloniálních časů, jeden nalepený na druhý, s úzkými loubími otevřenými do klikatých ulic, ve kterých je schovaný malý krámek, restauračka, dílna, nebo čínský děda v houpacím křesle.
Z autobusového nádraží jsem se vzhledem k dešti a určitému vnitřnímu hnutí vydeal do centra taxíkem s indickým řidičem. V lobby guest housu mě uvídal číňan, pravě "Ni hao, hao ni?" a připadal jsem si jako ve Francii, kde si taky každý myslí, že musím mluvit jejich jazykem.
Nebylo ještě tak pozdě, takže jsem se rozhodl začít pátrání v nedalekém baru. Už u vchodu mě uvítal malajsky vypadající mladík, když se ale představil jako Muhammad, prošel jsem rovnou dál a sedl si k Roz z Anglie. Byla ale už dost opilá a dostal jsem z ní jedině to, že je to tu děsně spontánní a v pohodě. Mezitím přišla zmalovaná asijská servírka. Určitě to nebyla číňanka, takže svitla naděje. Když se ale představila jako Brian, naděje zase zhasla. Sice mohl být z malajsie, ale nechtěl jsem to dál zjišťovat. V lepším stavu, asi díky vrozené alkoholové odolnosti, byla Halse z Dánska. Je tu se sestrou dva týdny a také žádného malajce neviděly. Poté už byl čas jít spát.
Hlavním cílem následujícího dne byla návštěva Penang Bird Parku, což mi ovšem nebránilo chvíli cestou pátrat po malajcích ve městě. Vydal jsem se uličkami směrem k přívozu na pevninu. Kromě pár běžných domů popsaných čínskými znaky a několika arabských opraváren jsem míjel čínské chrámy, restaurace, lékárnu se sloními nohami, čínskou hernu, domovní továrničky na všechno možné... Až konečně došlo ke zlomu u cedule "Small India" a v domcích od té chvíle byly restaurace indické, krámky s kořením, sárí a šperky a ulicemi se linula indická hudba a vůně kadidla. Dal jsem si alespoň roti k snídani a hnal se dál k přístavu. Nalodil jsem se na trajekt směřující na pevninu. Se mnou jela spousta lidí, i dva černoši, ale malajec žádný.
V bird parku mají pěknou kolekci vzácných místních ptáků a pár cizích, jako pštrosa, kterému bylo tak horko, že si vyškubal všechno peří a vypadal, že chce už na pekáč. V 11:30 měli show se cvičenými ptáky. Papouškům to šlo dobře, zato vodní ptáci byli úplně blbí. Stáli a koukali a nejenže cvičitele neposlouchali, ale ani nepochopili, že tam mají ryby na žraní. Spravili to pak orli, kteří prolítávali mezi námi a plácali nás křídly.
Při obědě s majitelem (číňanem) jsem se samozřejmě zeptal na malajce. Prý to neni div, že vidím samé číňany, protože jsem ve městech a tam se dělá bussines. Malajci jsou prý na venkově, chytají ryby a pěstují zelí. Vláda se je neustále snaží pozitivně diskriminovat, aby dohnali číňany, ale to že nemůže nikdy fungovat, zato komunismus by to vyřešil výborně. Odešel jsem tedy se spoustou cenných informací, hlavně už vím, kde hledat malajce. Cestou zpět jsem se ještě zastavil v hezké indické restauraci. Chutí jídlo nezaujalo, zato jezení ryby s omáčkou a rýží jen rukou mě velmi živě vrátilo do dobý mých dvou let... Dále tedy pojedu za malajci na venkov, do farmářské oblasti Cameron Highlads, ležící kdesi uprostřed hor na severu Malajsie.
No comments:
Post a Comment