Vientien

Cesta do Laosu byla vcelku jednoduchá. Vlak z Bangkoku za necelých 700 ThB (1ThB~0.58Kč, tedy asi 400 korun) jede přes noc 12 hodin k Laoské hranici. Od nádraží se dá buď tuk-tuky nebo dalším vlakem přes hranici dojet do Vientien, hlavního města Laosu, které je hned za ní. Cesta druhou třídou nebyla žádným překvapením. I taam se ovšem projevil obvyklý přebytek pracovních sil. Každý vagón má svého průvodčího, který kotroluje lístky a pří setmění a ráno stele postele, kromě toho je ve vlaku cvakač lístků, několik vojáků a občerstvovaček. Dokonce si jde na ráno objednat masáž.

Na nádraží mě čekali dva kluci z Lao Zoo, kteří dostali za úkol se o mě starat. To zklamalo partu typických vypatlaných a opilých angličanů, kteří byli rozhodnuti mě sledovat, protože "he looks better than us" :)

Nalezli jsme do jeepu a vyrazili do zoo.

Hlavní nepříjemností na hranici je $30 poplatek za "vízum". Poté následují asi 4 různé kontroly, ale spíše jen formální. Za hranicí se změnil směr jízdy na pravou stranu, což mě u britské kolonie překvapilo, ale proč ne, v Barmě tak taky jezdí. Té se trochu podobá i zástavba. Ani zde nejsou pořádně větší domy a centrum města se dá snadnou minout.

Zrovna slaví 450 let Vientien jako hlavního města (tedy jestli to správně chápu, protože typická konverzace s průvodci je "What is...?" - "Yes."), takže je po ulicích mnoho národních a komunistických vlajek. Hned další věcí, která mě z auta zaujala, byly různé jazyky nápisů. Většina cedulí je jenom Laosky, dále pak francouzsky a na třetím místě je zhruba shodně angličtina s čínštinou. Když jsem viděl francouzštinu i na úředních budovách, začlo to ve mě hlodat, až mi došlo, že se asi někde stala chyba. Ona to byla kolonie francouzská a s angličtinou, ani mojí francouzštinou, to nebude tak veselé. Výhodou ale je, že tu mají dobré bagety a dokonce skutečné víno.

Na oběd jsme se zastavili v hezké restauraci plovoucí na řece a vařící tradiční laoská jídla. Chvíli po nás přišla banda fakt hezkých holek v bílých šatech, což prý byla skupina z Miss popularity. Člověk si připadal jak chudé dítě v Disneylandu :) Bohužel šly jíst na jinou loď.

Každý asi zná nějaké poučky týkající se bezpečného jezení v tropech - například "Peal it or leave it" (oloupej to, nebo to nech), nebo nejíst podezřelé studené omáčky a podobně. V Laosu to všechno bere za své. Na stůl jsme dostali pečenou rybu a kuře (to se jí samozřejmě celé, tedy kromě vnitřností), a několik talířů různé zajímavě chutnající zeleniny a listí a kousků ani nevím čeho. Technika je taková, že se vezme větší list a do něj se nandá úplně všechno z toho co je na stole, k tomu nějaké to maso, polije se hnědou studenou omáčkou, zabalí a jí. Chutná to báječně, ale oloupat to fakt nejde.

Lao zoo je krásnou kolekcí zvířat, která nemají, protože chcípla nebo utekla. Prostředí ujde, ale kromě hromady krokodýlů (kterých mají 300) a pár dalších zvířat není na co koukat.

Po zoo jsme se zajeli podívat na pár hlavních památek. Oproti značně chudší Barmě je to slabé. Některé chrámy jsou krásné, ale jejich hlavní pagoda není víc, než omítnutá špička natřená zlatou barvou. Kromě toho mají po městě ještě sochy prezidenta, který vypadá jak japonský prodavač ryb. Jakou hraje v komunitstickém one-party režimu roli zatím nevím. Kolem všech památek je spousta odpadků a na první pohled je vidět, že to tu nevedou dobře.

Když už bylo k večeru, místo na pokoj a odpočinek mě vzali na kamarádovu narozeninovou párty. Ukázalo se, že kamarád je šestiletá holčička, což ale nebránilo tomu, aby tam pozvali 40+ lidí a hodně piva. Slavilo se na dvorku s rodinnými domy na jedné straně a hromadou motorek na straně druhé. Na auta je tu čekačka, jako bývala za soudruhů u nás, takže tu většina lidí jezdí na skútru. Bylo jich tolik, že parkovaly i v kuchyni.

Stoly byly plné jídla - zelenina, dušená husa a něco, co bylo náhodou stejné jako guláš. Protože nepiju pivo, dostal jsem za trest Mirindu. Což podle podtitulku byla "zelená soda s chutí zmrzliny", nebo "zelená zmrzlina s chutí sodovky" - když jsem jim řekl, že by Mirinda vlastně měla být pomerančová, nevěřili mi.

Na pití mají zvláštní systém. Když holka nabídne pití, nesmí se říct ne, ale je možné ochutnat (=chip-chip) a poslat dál. U stolu vždy seděla jedna až dvě holky, které neustále plnily sklenice pivem s ledem a distribuovaly. Jedna si mě zvlášť oblíbila, takže jsem si musel dát hodně chip-chipů. Ačkoliv je pivo hnusné, alespoň není nebezpečné. Když mi ale nabídli čerstvou husí krev s oříšky a koriandrem, musel jsem říct, že mám dietu.

Holky na oslavě si mě vůbec oblíbily, ale byly buď ošklivé, nebo příliš malé. Jediná, která by stála za slovo, zřejmě patřila k chlápkovi, který se tvářil asi jakože umí člověku vytrhnout srdce za půl vteřiny. Takže tentokrát nic :)

S výmluvou, že musím v šest na vlak do Luang Prabang, jsem v deset konečně odjel vyspat se.