Koh Chang

Cesta pomalu končí a aby byla cesta zpět do Evropy zavalené sněhem ještě těžší, vydal jsem se na známý thajský ostrov Koh Chang. Cesta je klasicky autobus a trajekt, ovšem ostrov se od toho minulého, Ko Sametu, velmi liší. Je velmi velký, hornatý a zarostlý deštným pralesem, takže je tu kromě ležení na bílých plážích mnoho dalších aktivit. Bohužel velmi turistických, ale na pár dní, určených k nicnedělání, to jde vydržet. V okolí je mnoho treků do hor, za vodopády a zoborožci nebo třeba farmami na orchideje. To vše pěšky, na slonech nebo skůtru, jak je komu libo. Na moři je mnoho míst k potápění a populární je překvapivě kajakování. Osídlená je hlavně západní část, která začíná White Sand Beach na severu, což je prakticky několik kilometrů dlouhé městečko u pláže, s desítkami hotelů, resortů a barů, se vším dalším turistický zázemím. O pár kilometrů jižněji je malá Lonely Beach, kam jsem se vydal já.

Brzy je velmi patrný důsledek krize na západě - skoro nikdo tu není. Lidí je tu tak málo, že večer vystačí k naplnění pouze jediného z asi 15 barů na pláži a blízké vesnici, což má ten výborný důsledek, že se mohou přerazit, aby nás tam dostali. Každý druhý večer je někde free BBQ a spousta pití zdarma. Pro čecha je to ráj :)

Mám všeho všudy tři dny, takže můžu z možných aktivit vyzkoušet jen pár. Samozřejmostí je spálit si záda, šnorchlování v moři kolem, další byl výlet po skalách s jeskyněmi za pláží a chvíle v pralese ve dni posledním. A samozřejmě spousta večerní zábavy a poznávání lidí. Legrační byl třeba starý indiánský náčelník, který se vžycky někde večer objeví a nikdo netuší, kde se tu vzal. Další byl jen dvacetiletý Oli z Irska, který se považuje za pick-up experta a o to větší sranda je pozorovat, jak mu to nejde. Největší fail byl pokus sbalit rusku Sašu, kterou jsme poznali společně s Pavlou z čech. Saša je typicky tvrdohlavá ruska, která s lidmi skoro nemluví. Šlo mu to dobře, ale když zjistila, že je o tři roku mladší než ona a že se jí líbil někdo tak mladý, urazilo to její ruskou čest a mračila se další dvě hodiny. Kromě toho jsem potkal další tři holky z Laoského Happy islandu a spoustu dalších, bylo by co vyprávět.

Přichází ta nejhorší část - loučení před cestou domů. Poslední pečená ryba, poslední masáž při západu slunce, poslední koupání, poslední párty... Ostatní, kteří zůstávají déle, mi to dávají pořádně sežrat. Ale co, jet se dá kdykoliv znovu :)

Život na farmě a kolem

Ráno vstávám obvykle mezi sedmou a osmou. K jídlu jsou sušenky, někdy Jirkův domácí chleba a výjmečně i kachní vejce. K vaření tu máme plynový sporák, takže je každý den rýže, ke které si jde udělat brambory nebo jinou zeleninu. Jednou nám řidič dovezl dvě kuřata, to jsme si udělali z jednoho špízy a druhé uvařili s citrónovou trávou, která roste všude kolem. A to vám byla lahůdka... Pro pitnou vodu se chodí k Nepálcům, kteří mají vývod hadice z hor. Odkud vede voda na mytí raději nevíme. S vodou to tu není snadné, protože do řek se samozřejmě pouští všechen odpad. Nejenom záchody, ale voda z farem s hnojivy, pesticidy a podobnými chemikáliemi. Ve vrcholcích nad farmami je ale voda čistá a přivádí se odtamtud hadicemi, které pak v pralesech potkáváte v jednom kuse.

Práce přes den se vždy týká stavby domů pro turisty. Když příliš neprší, jakože prší skoro pořád, něco se plácá z bláta, opravují se cesty a jezírka, nebo se různě čistí a zpracovává v pralese nasbírané dřevo, ze kterého se pak staví nábytek a jiné zařízení. Občas bylo třeba zajet pro nový materiál. Jednou jsme jeli právě na dřevo, které jsme tahali ze skoro kolmého bahnitého břehu nad řekou, častěji jsme ale byli sbírat hezké kameny z řek. Pokud jsme pracovali poblíž nějaké domorodecké vesnice (říká se jim Asli [áslí]), hned se seběhli a koukali, jak bílí pracují. Jednou nám dvě malá děcka začla pomáhat nosit kameny a za chvíli přišel starší nafouklý kluk a chtěl za jejich práci peníze. Domorodci jsou totiž zvyklí dostávat peníze za nic - nedavno získali volební právo a teď za nimi co chvíli někdo jezdí a uplácí je, aby pak pro něj hlasovali.

Při jedné zastávce u horkých sirných pramenů jsme v řece viděli zatím nejlepší zvíře, asi 1.5 metru dlouhého varana, který plaval směrem k nám. Když nás uviděl, vyděsil se, potopil a plaval pod vodou na druhou stranu. Tam vyskočil na kámen, uklouzl a zmizel v silném proudu, pak už jsme ho neviděli. Jirka tvrdil, že se zaručeně utopil, podle mě ale našel na dně dýchací přístroj a nic se mu nestalo.

Cestou se obvylke stavujeme na oběd k Indům na kopci. Mají rýži nebo roti (těstové placky) s masem a teh tarik, což je čaj, nějak speciálně tlačený ponožkou, s mlíkem.

Navečer pak chodíme cvičit Jirkova orla, což je nádherný orel jestřábí Blightův, chycený nedaleko v lese. Létání na krmení na rukavici mu celkem jde, ale hrozně mu to trvá. Zato v chytání vypuštěných myší je neomylný a v zamotávání se do stromů taky. Jednou jsme ho měli i u nás v chýši, kde to stihl pokadit, včetně mě, a splést si moji hlavu se špalkem na sezení.

Vrcholem dne je nějaká více, nebo častěji méně, slušná večeře a především úplně šílená studená sprcha. Celé to velmi připomíná tábory, na které jsme kdysi jezdívali a na které rád vzpomínám, protože jsou daleko za mnou :)

Ve volném čase chodím dolů k řece nebo do lesů kolem. Ty jsou ale prokácené a zarostlé bambusem, což znamená, že se nejde bez mačety hnout a odpočinková procházka to není. Je ale zajímavé hledat nové kytky a potvory. Jsou tu i velcí hadi (nedavno narazili na asi dvoumetrovou zmiji), ale žádného jsem neviděl. Jirka by mi půjčil barmánce, aby nějakého našel, jenže oni by ho pak snědli a Jirka je chce zachovat pro turisty. Kromě výletů mě stojí spoustu času Wong ze zastávky, která nemá kvůli práci v rodinné restauraci čas kamkoliv vyrazit, zato má pořád čas psát.

Nejlepší výlet byla cesta za raflésií. Pár kilometrů od nás je v horách malá oblast, kde tahle kytka hojně roste, takže jsme vzali auto, neschopného číňana, který přijel ze zemědělky na praxi, barmánce s pytlem a motykou a vyrazili. Trek začíná u jedné domorodecké vesnice. Od ní vede ještě asi 2km bahnité cesty, po které se vozí turisté v jeepech, ale náš náklaďáček na ni nemá, a další 3km pěšinou v lese až na místo. Celá cesta vede do kopce. Na první půlce je většina lesa stále ještě bambusová, poté ale přichází nádherný primární prales s obrovskými stromy zarostlými kytkami, dlouhými liánami a spoustou zajimavých rostlin. Z pěšiny vede krátká odbočka k malému vodopádu, u kterého přečkáváne průchod skupinky turistů, které nechceme potkat. Další vodopád přichází o chvíli později. Je velmi čerstvý, nějaká říčka si zřejmě našla cestu ze svahu a vyholila prales až na skálu. Dostáváme se do míst, kde se pěšina náhle velmi dělí a ve vzduchu je cítit zvláštní vůně. Jsme v oblasti, kde roste raflésie, což je liána, ze které vyrůstají největší květy na světě. Po chvíli hledání narážíme na otevírající se poupě, velké jako basketbalový míč. Časem nacházíme další spoustu poupat různé velikosti a shnilé zbytky květů. Některé stromy kolem jsou opravdu obrovské, s liánami visícími desítky metrů nad námi. Za chvíli nacházíme na zemi jeden rozkvetlý květ. Smrdí shnilým masem a mouchám se to zřejmě líbí, vůbec to ale není tak silné, jak jsem čekal. Zatímco barmánec vyhrabává sazenice, děláme pár fotek s kytkou a na stromech a zanedlouho vyrážíme zpět. Podařilo se nám nezmoknout a udělat nějaké pěkné fotky. Fotograf Jirka mi ukázal nějaké finty a pár fotek je jeho.

Celkově byl pobyt na farmě výbornou zkušeností, ze které si, z velké části díky mnoha Jirkovým zkušenostem a vyprávěním, určitě hodně odnesu. Ještě si odnesu obrázky, které mi Wong dala při odjezdu. Nevejdou se do batohu a jako dárek to nemůžu vyhodit. Ženské jsou prostě neštěstí :)

Cameron Higlands

V Penangu jsem na poslední chvilku chytil autobus do Cameron Higlands. Krajina cestou byla fantastická. Začátek vedl nížinami, ze kterých vystupovaly nádherné hory zarostlé džunglí, s ohromnými skalnatými srázy a jeskyněmi podemletými řekou. Pod masivními převisy s krápníky stály čínské chrámy, nebo jen domy. Jak jsme ale stoupali směrem do hor, byla krajina ještě krásnější. Pralesty houstly a přibývaly další druhy stromů. Nejhezčí pohled byl do stovky metrů hlubokých propastí pod námi, s pralesy a mraky na svazích a kamenitými řekami na dně.

Když jsem dorazil do vesnice Kampong Raja, ležící někde uprostřed Malajských hor, byl už večer. Doufal jsem, že kamarádovi Jirkovi dorazila má sms a tím pádem ví, že pro mě má dojet. Má totiž někde v horách kolem biofarmu a pozval mě na návštěvu. Já mu ale napsal na poslední chvíli a ještě neodpověděl, třeba o mě vůbec neví...

Takže čekám, čekám a Jirka nikde. Mezitím přišlo hezké čínské děvče, sedlo si vedle mého batohu (já jsem pobíhal kolem a přemýšlel, kde přespím) a začla si číst anglickou knížku. Po Jirkovi ani stopy, tak mi nezbylo, než jít zjistit, jaké má telefoní číslo. Sotva mi ale řekla, že se jmenuje Wong, je jí 16, jaký má mail, telefon a spoustu dalších věcí, Jirka dorazil a vydali jsme se na farmu.

Jako první mě farma překvapila svou moderností. Holt Malajsie není stejná díra, jako ostatní země kolem, ve skutečnosti je daleko před námi. Moderní jsou ale jenom pěstírny na zeleninu. Ubytováním je malý bambusový domek na stráni. Došli jsme k němu a Jirka do něj začal mluvit česky. Další překvapení... Bydlí tam Lukáš od Ostrave, který se chytil na inzerát a přijel sem načas pracovat. Je pozdě, takže už odpojili proud, jinak tu ale je zásuvka a žárovka, které fungují od setmění někdy i do jedenácti. Dalším luxusem je jedna čárka signálu mobilu, čímž to ale končí. Sprcha je hadice s ledovou vodou, na záchod se chodí do plechové boudy k nepálcům a mojí postelí je vrstva kartonu na bambusové podlaze. Další den jsem dostal i karimatku a prostěradlo na přikrytí, ale to je už přehnaně dobré spaní :)

Ráno jsem se rozhlédl a zjistil, že kromě dvou kopců s pralesem ležícím hned naproti za říčkou, jsou všude kolem další farmy. Tato oblast hor je totiž velkým centrem pěstování zeleniny, ovoce, čaje, kytek a dalších věcí. Kolem skupiny městeček v okolí jsou hory farmami pokryté. Farmaření je nově objeveným zlatým dolem, všechny farmy vyrostly v posledních deseti letech a nové přibývají ještě rychleji. Postup je obvykle takový, že si podnikavý člověk vybere nějaký kus pralesa (klidně přírodní rezervace), ten vykácí a dřevo prodá. Pak si v krámě nakoupí pár hadic na přívod vody, dřevo, tyče a plachty na zastřešení záhonů proti dešti, trubky na zavlažování, pár otroků, a může sázet. Když na něj někdy časem příjde slabá chvilka a záchvat poctivosti, podplatí úředníka a pozemek levně koupí. S otroky je to tu díky Britskému dědictví snadné. K mání jsou pracovníci z mnoha bývalých kolonií kolem, nejčastější jsou Barmánci, Indové, Nepálci a Bagladhašišani. Když takový člověk přijede, dostane (roční) vízum na zaměstnavatele, který dostane jeho pas a stane se jeho absolutním pánem. Druhou možností pro takové lidi pak je nechat vízum propadnou a pracovat na černo, ovšem s možností změnit místo. Plat dělníků bývá kolem 400-800RM, což je asi 2500-5000Kč. S takovou pracovní silou je podnikání pohádka.

Farma, na které jsem, je trochu jiná, než ostatní kolem. Je to biofarma (na zeleninu), takže to, co tu pěstují, je vcelku kvalitní. Dokonce i brokolice mi chutnala, když se uřízla hned před chatkou :) Druhou částí farmy, kterou má na starost Jirka, je zázemí pro turisty, které je právě ve výstavbě. Základem je originální ubytování v hliněných nebo podzemních domech, dále pak pizzérie a nějaké sportovní aktivity a výlety do pralesů v okolí. Na stavbě pracují dva veselí Nepálci a pracují opravdu dobře, také ale dostávají dost super plat, 6000Kč. Dále tu dělají Barmánci, kterým bez dohledu rychle klesá výkon, a pár Bangladéžanů, což je úplá katastrofa. Malajec žádný a na jiných farmách také ne. Oni totiž malajci zásadně nepracují, místo toho sedí u televize a berou sociální dávky. Tedy něco jako hnědočeši, až na to, že Malajců je polovina... Hledání malajců tím pádem asi už vzdám a spokojím se s obrázkem krále, u kterého je to jisté.

Hledání Malajců

Z drahého KL jsem se vydal do městečka Penang ležícího na stejnojmenném ostrově a doufal jsem, že konečně najdu nějaké malajce. Většinu města tvoří hezké malé domky z koloniálních časů, jeden nalepený na druhý, s úzkými loubími otevřenými do klikatých ulic, ve kterých je schovaný malý krámek, restauračka, dílna, nebo čínský děda v houpacím křesle.

Z autobusového nádraží jsem se vzhledem k dešti a určitému vnitřnímu hnutí vydeal do centra taxíkem s indickým řidičem. V lobby guest housu mě uvídal číňan, pravě "Ni hao, hao ni?" a připadal jsem si jako ve Francii, kde si taky každý myslí, že musím mluvit jejich jazykem.

Nebylo ještě tak pozdě, takže jsem se rozhodl začít pátrání v nedalekém baru. Už u vchodu mě uvítal malajsky vypadající mladík, když se ale představil jako Muhammad, prošel jsem rovnou dál a sedl si k Roz z Anglie. Byla ale už dost opilá a dostal jsem z ní jedině to, že je to tu děsně spontánní a v pohodě. Mezitím přišla zmalovaná asijská servírka. Určitě to nebyla číňanka, takže svitla naděje. Když se ale představila jako Brian, naděje zase zhasla. Sice mohl být z malajsie, ale nechtěl jsem to dál zjišťovat. V lepším stavu, asi díky vrozené alkoholové odolnosti, byla Halse z Dánska. Je tu se sestrou dva týdny a také žádného malajce neviděly. Poté už byl čas jít spát.

Hlavním cílem následujícího dne byla návštěva Penang Bird Parku, což mi ovšem nebránilo chvíli cestou pátrat po malajcích ve městě. Vydal jsem se uličkami směrem k přívozu na pevninu. Kromě pár běžných domů popsaných čínskými znaky a několika arabských opraváren jsem míjel čínské chrámy, restaurace, lékárnu se sloními nohami, čínskou hernu, domovní továrničky na všechno možné... Až konečně došlo ke zlomu u cedule "Small India" a v domcích od té chvíle byly restaurace indické, krámky s kořením, sárí a šperky a ulicemi se linula indická hudba a vůně kadidla. Dal jsem si alespoň roti k snídani a hnal se dál k přístavu. Nalodil jsem se na trajekt směřující na pevninu. Se mnou jela spousta lidí, i dva černoši, ale malajec žádný.

V bird parku mají pěknou kolekci vzácných místních ptáků a pár cizích, jako pštrosa, kterému bylo tak horko, že si vyškubal všechno peří a vypadal, že chce už na pekáč. V 11:30 měli show se cvičenými ptáky. Papouškům to šlo dobře, zato vodní ptáci byli úplně blbí. Stáli a koukali a nejenže cvičitele neposlouchali, ale ani nepochopili, že tam mají ryby na žraní. Spravili to pak orli, kteří prolítávali mezi námi a plácali nás křídly.

Při obědě s majitelem (číňanem) jsem se samozřejmě zeptal na malajce. Prý to neni div, že vidím samé číňany, protože jsem ve městech a tam se dělá bussines. Malajci jsou prý na venkově, chytají ryby a pěstují zelí. Vláda se je neustále snaží pozitivně diskriminovat, aby dohnali číňany, ale to že nemůže nikdy fungovat, zato komunismus by to vyřešil výborně. Odešel jsem tedy se spoustou cenných informací, hlavně už vím, kde hledat malajce. Cestou zpět jsem se ještě zastavil v hezké indické restauraci. Chutí jídlo nezaujalo, zato jezení ryby s omáčkou a rýží jen rukou mě velmi živě vrátilo do dobý mých dvou let... Dále tedy pojedu za malajci na venkov, do farmářské oblasti Cameron Highlads, ležící kdesi uprostřed hor na severu Malajsie.

Kuala Lumpur

Přelet ze Siem Reapu do Kuala Lumpuru je obrovský skok. Ze zaprášeného městečka plného krámků z prken a plechu a ušmudlaných bezzubých detiček do živého, moderního high-tech města s mrakodrapy, obchoďáky a spoustou aut. Moc tyhle věci neřeším, ale pocitu určité nespravedlnosti vůči těm prvním se nedá ubránit.

Přechod do moderního města se bohužel projevujé také v cenách. Pokoj už nestojí 4 ale 20 dolarů, jídlo je 2x dražší, masáž 5x a nějaké nákupy jsou out of question. Cestovatelé si na to stěžují všichni. Ale to je holt cena za pobyt v místech, které jsou přehlídkou vrcholů lidského snažení a schopností.

Ještě cestou v letadle jsem se seznámil s partou mladých čínských programátorů z Penangu, kteří mi dali základní úvod do fungování Malaysie a pár rad. Což mi docela pomohlo, protože jsem kromě jména hlavního města a toho, že jsou tu muslmani, nevěděl vůbec nic.

V Malaysii žije vedle většinových malajců (50%) ještě spousta číňanů, indů, arabů a dalších. Lidé jednotlivých skupin mezi sebou většinou mluví svým jazykem a aby to nějak mohlo fungovat, mluví navíc všichni anglicky a angličtina se používá v obchodech a asi vůbec v jakékoliv nesoukromé komunikaci. Zkoušel jsem zjistit pár frází z malajštiny, když už tu jsem, ale moc to nejde. Je to srandovní a hrozně dlouhý jazyk. Než se rozloučíte, druhý už je pryč, slova jsou ve srovnání s jinými jazyky znatelně delší. Tím pádem si to nejde zapamatovat a raději už jsem párkrát použil svoji skvělou čínštinu. Například když jsem říkal, že studuji vysokou školu a ve skutečnosti jsem řekl, že jsem fakt pěknej. Dalším důsledkem mnohojazyčnosti bylo, že jsem viděl Harryho Pottera s malajskými a čínskými titulky zároveň.

V místních lidech se zatím moc nevyznám. Číňani a Indové jsou jasní. Ale nevím, kam se poděli ti Malajci. Snad to jsou ti hnědí chlápci se zlatými hodinkami a kuklou, ve které je jejich manželka, ale místní pákistánci vypadají úplně stejně, tak nevím, jestli jsem nějakého malajce vůbec viděl. Někoho bych se zeptal, ale napadá vás otázka, při které by tu mohl člověk vypadat jako větší blbec?

Kromě objasnění kultury mi programátoři poradili s dopravou, takže jsem se snadno dostal do booklého Tropical guest housu. Dál ale už musím hledat sám... MHD se zde skládá ze sítě několika různých "vlaků" - nadzemky, jednokolejky a nevím čeho ještě. Kromě toho tu jezdí autobusy, ale to je záležitost pro cizáka neprostupná. Zastávka se obvykle odlišuje od okolí pouze tím, že na ní stojí lidé a žádný plán, jízdní řád nebo alespoň stojan s čísly neexistuje. Takže si stoupnete a koukáte po autobusech, jestli je na nich napsaná vaše destinace. Což ale také funguje jenom někdy, protože všelijak míchají jazyky. Třetí variantou jsou všudypřítomné a hodně drahé taxíky. Město je ale hodně malé, takže nadzemka a chození docela stačí.

Zvláštností mého nynějšího guest housu je jeho veranda. Když si tam sednete, máte zaručeno, že se do minuty máte s kým bavit. Večer, po návratu z užívání si moderní kultury v kině, KFC a KL Tower, jsem si sedl, abych si snědl svého hambáče z arabského stánku. Asi za vteřinu vedle mě stál anglán s pitím a dali jsme se do řeči. Během pár minut bylo kolem stolku šest lidí z různých míst světa a hráli jsme populární backpackerskou hru, která spočívá v tom, že si lidé vylosují zemi a přes večer předstírají, že jsou odtamtud. Já jsem vyhrál Williama z Oxfordu, další měli češku, němce, australana, francouzku... Zanedlouho mi, jako obvykle, změnili plán na klidný večer na návštěvu baru. Ta byla zajímavá hlavně od chvíle, kdy se dvě děvčeta začala hádat o to, která se snaží s kým vyspat a která je bohatší, no byla to zábava asi na dvě hodiny a když to nebralo konce, šel jsem spát.

Právě teď tady v lobby pobíhá číňanka a dva pákistánci a dělají vánoční výzdobu. Malaysie je opravdu multikulturní země :)

Angkor What?

Další destinací na ceste je Kambodža. Protože jsem z mnoha zdrojů slyšel, že to tu za moc nestojí a že lidé jsou krajnš nepříjemní, návštevu jsem omezil na pouhých pět dní v městecku Siem Reap u slavných chrámů.

Než se ale vydáme do Kambodži, vložím sem malé shrnutí zkušeností z Laosu. Laos je komunistická zeme až ke kořeni. Je chudý, všude je bordel, budovy jsou neudržované. A jsou vůbec ošklivé, což není otázkou peněz, stavět se dá hezky i s málem. Socialistický duch se dále viditelně projevuje v tom, že některé věci jsou všude stejné. Například kovové ploty mají v celé zemi až na detaily stejné a 95% osobních aut jsou stříbrné jeepy s korbou.

Lidé jsou na asijské poměry milí tak průměrně. Nevnucují se, dokonce ani tuktuci moc ne, zato se vás snaží při každé příležitosti natáhnout. Pokud si zaplatíte nějaký výlet, cestu, ..., můžete si být jisti, že nedostanete co čekáte. Zatímco třeba v Thajsku je v ceně výletu opravdu vše, tady si musíte zaplatit ješte vstupné nebo nejaké poplatky po ceste.

Jídlo je velmi dobré a stejně jako ubytování extrémně levné.

Hlavním lákadlem Laosu ale není mainstreamová kultura, nýbrž to jsou odlehlé části země s tradičním vesnickým stylem života a mnoha původními kmeny. Takže pokud máte víc času, než já, a můžete si toto pořádně vychutnat, bude zkušenost mnohem lepší.

A teď už dál.

V jedné z mnoha "agentur" na Don Det jsem si za $16 koupil jízdenku na přímý V.I.P. bus do Siem Riep. Obvykle je samozrejmě lepší cestovat po svém, ale zde se cestovatelé shodují, že se s agenturou ušetří spousta problému a cena je stejná. Odjezd v osm ráno vypadal jako exodus - dlouhý zástup turistů se tlačil do narvaných odjíždejících lodiček. V přístavu jsme byli za chilku, zato náš přímý autobus, přesneji minibus, který nás odveze k autobusu na hlavní silnici, vyjíždel až v deset. Následoval přímý VIP autobus, jedoucí přímo k autobusu navazujícímu poblíž Phnom Penh. Agentury prodaly víc lístků, než bylo míst, takže dost lidí jelo ve stoje nebo s jedním až dvěma laoskými dětmi na klíně a nebyli zrovna nadšení.

Další odíračkou byla zastávka na oběd, kdy nám zastavili u malé opuštené restauračky, kde dávali za neuvěřitelné dva dolary mrňavé porce nečeho fakt hnusného, ale když jsme si nepředvídavě nekoupili nic s sebou, nebylo na výběr.

Získání visa on entry byla jen formalita stojící $28. $20 za vízum a $8 za "poplatky" různým úředníkům.

Kambodža je na tom už na první pohled lépe, než Laos. Také je tu chudo a špína, ale najednou uvidíte normální auta a mnoho hezkých a kvalitně stavěných domu. Slabinou ale je, že je placatá jak Maďarsko.

Při přestupu jsme se konečně zbavili posleního pozůstatku z Laosu - průvodců z agentury a nálada rapidně stoupla. Byl to starý linkáč s rozbitými skly a nákladem banánů a museli jsme ho roztlačovat. Konecně bylo místo na nohy a s posádkou byla sranda.

V Siem Riep je díky široké klientele řada velmi drahých hotelů a tak vypadá v této části Asie jako Las Vegas. Pro nás, kteří jsme se nenarodili tak dobře, je zde ale také spousta ubytování, takže jsme sehnali velmi pěkné pokoje po $3 v guest housu kousek od centra. Tím je především Pub Street, rušná ulice plná barů a prostitutek a beznohých hudbníků (miny) velmi připomínající Khao San Road. Jsou tu ale lepší a hezčí restaurace s jídly od tradičních místních až po francouzskou kvalitu. Všude se dá koupit dobré víno a v pekárnách pečivo jako v Paríži. Po večeři a nejakém tom shaku s pár kamarády jsme se jali vyspat na následující dny v Angkoru.

Kdo čeká romantickou idilku ztracenou v pralese, bude při příjezdu, stejně jako já, velmi zklamán. Pokladny jsou jako do Disnaylandu a dovnitř se valí proud tuktuků a autobusů. Vstupné stojí $20 za den, standardem je třídenní vstupenka za $40.

Před mostem k Angkoru Wat je malé městečko stánkařů a veliké plné parkovište. Po přejití mostu a průchodu branou se ocitnete na prostranství před chrámem s velkými zalesněnými plochami po obou stranách. Až na tu spoustu lidí je Angkor opravdu nádherný. Naštestí to ale není jediný chrám tady, je pouze nejvetší a vepředu. V celé oblasti jsou na mnoha kilometrech džungle chrámů desítky. Jsou zbytkem města majícího ve své době milion obyvatel, protože ale věřili, že pouze bozi žijí v kamenných domech, kromě chrámů a nepochopitelně gigantických nádrží nic nezbylo.

U Angkoru jsem měl konečně možnost ochutnat hada - dělají je na grilu stejně jako řadu dalších zajímavých věcí. Chutnal jako sušená ryba. Pak jsem měl ještě sumečka, jehož maso mělo barvu a konzistenci jako pečený banán, a nejlepší bylo trapné kuřecí stehno. Jsem hluboce zklamán :)

Jakmile se mezi chrámy rozkoukáte a začnete orientovat, romantická idilka se naplno vrátí. Mnoho chrámů je stále velmi rozpadlých, a obrostlých a s výjimkou těch několika hlavních v nich není moc lidí. Kromě těch pár silnich vysekaných chrámů a obranných zdí je vše zarostlé lákavou divokou džunglí, která na sebe nenechala dlouho čekat. Většina lidí by samozřejmě řekla, že jít do bažinaté džungle v kraťasech a sandálech je blbost. Tím byl splňen základní předpoklad zábavného programu, tak jsem z méně používané cesty zahnul s kolem do lesa a vydal se hledat khmerské památky po svém. Ty jsou v terénu patrné na každém kroku, občas jde narazit i na nějaké zbytky zdí, stará keramika je všude. Jedinými dost zajímavý drobnostmi bylo střelivo z doby, kdy se tu mydlili Khmer Rouge se soudruhy z Vietnamu, takže nic domů nemám.

Samotná džungle byla velmi živá plná pavouků (rádi si dělají sítě ve výšce obličeje), nějakých hadů a i na opici se dá narazit. Protože nejse sledovat všechno najednou a je lepší schytat pár pavouků, než riskovat jednoho hada, schytal jsem hodně pavouků. A občas když mají k 10 cm, je to legrace. Další legrace byl výstup na jednu z bran do komplexu Angkor Thom. Nikdo kolem, je to jak skála, tak proč ne :) Protože tam jsou hadi. Ale to bylo vidět až podle kůží nahoře.

Jen pro informaci - Angkor Thom je největší z obezděných areálů, je v něm královský palác, hlavní chrám Bayon a je slavný obličejovou výzdobou.

Co není ani trochu zábavné jsou prodejci. Kolem každého chrámu je houf dospělých i dětí nabízejících svoji restauraci, cold drik, pohlednice a spoustu blbostí a přesvědčujících, že když si ten náramek koupíte, půjdou zítra do školy. Jdete a pořád se někdo motá kolem a huláká "Póstkárd srrrrrr, van doláááár srrrr, only van dolááááááár", s unikátní intonací, která za chvíli leze strašně na nervy. Tolik, že jsem ji začal používat proti nim a volat na ně "Noou doláááááár srrrrrr, nou bráááslet srrrrr!". To sice nezabírá, ale dává o dost lepší pocit.

V chrámech jsem strávil celé tři dny. První den pešky, druhý v tuktuku a třetí na kole. Na první seznámení to stačilo, ale viděl jsem menšinu a určite se ješte vrátím. Jsou opravdu úžasné a zážitek je lepší, než jaký byste čekali ikdyž už jsme viděli a slyšeli spoustu dobrého. Je težké je popisovat a jména moc neřeknou. Každy se ale může podívat na fotky. Nové album Kambodža je na http://picasaweb.google.com/dominik.franek/Kambodza

Zítra odlétám do Kuala Lumpuru a loučení se je opravdu těžké. Vrátil jsem se z nočního trhu plného hedvábí, koření, stříbra, masáží a hezkých restaurací a vidím, co všechno bych ještě chtěl zkusit a co zůstane za mnou. Lidé jsou tu skvělí a celkově se mi Kambodža opravdu líbí!

Happy Island

Nechápu, jak někdo dokáže zvracet deset hodin v kuse. Sice na to byli v autobuse dva a střídali se, ale i tak... Ve Vientien jsem rychle přestoupil na spací bus do Barseie. Spací bus je specialitou této trasy a je opravdu pohodlný. Dostal jsem místo na široké palandě přes celou zadní část a vypadalo to božsky, dokud jsem si nevšilm, že tam budou další čtyři lidi. Nevýhoda se objevuje právě když cestujete v lichém počtu, protože postele jsou po dvou a ne zrovna velké. Říkal jsem si, jestli budu v noci nervóznější, když vedle mě dají pěknou blondýnku nebo tlustého asiata. Což stále nevím, ale radši bych tu blondýnku... Byl jsem ale tak unavený, že mi to bylo jedno.

Ráno jsme dorazili do Barseie na jihu Laosu, ležící poblíž oblasti zvané 4000 ostrovů. Ve skutečnosti se to píše Pakse, netuším, proč tomu tak říkají, každopádně až tam jsem zjistil, kde vlastně jsem, protože žádná Barsei na mapě nebyla. Tuktukem jsem dojel na druhý autobusový terminál s tím, že zjistím, kam vlastně pojedu. Ve městě mi řekli, že i z ostrovů se dá jet do Kambodži, tak jsem se rozhodl, že pojedu na dříve doporučený ostrov Don Khong. Ale jak tak jdu, vidím bělocha a ptám se kam jede, říká, že na Don Det, který je menší a jižněji, tak říkám proč ne, bude to blíž a větší klid. Sedl jsem do busu a jel. Po asi dvou hodinách nás vyhodili v nějaké vesnici na břehu Mekongu, vzali jsme přívoz - dřevěný motorový člun, který se s námi skoro potopil, a jeli na ostrovy. Na bydlení jsem vybral vesnici Don Khon na stejnojmeném ostrově, který je s Don Det spojený mostem. Později se ukázalo, že to byla chyba, protože tam kromě dvou restaurací a krav nebylo vůbec nic, zatímco na severnějším Don Det byly bary, kde zavírali občas i v jedenáct a kromě toho tam bylo podstatně levněji. Pro představu - bungalow pro dva s vlastní koupelničkou stojí asi 60 korun na noc. To všechno jsme zjistili, když jsme se jeli s kamarádam Jenzem z Německa večer po příjezdu podívat, kde že je párty oblast na Don Det. Tedy jízda na kole v noci na hlinitém břehu Mekongu je blbý nápad. Ještě blbější je to ale cestou z baru zpátky. Každopádně párty oblast - asi 50 metrů "ulice", kde je několik prkených restaurací a jeden bar a je 4km daleko od hotelu - se nám líbila. Bydlet v poli je hezké, ale je potřeba mít co dělat po setmění, takže jsme se hned další den přestěhovali.

Už během prvního dne se ukázala podivná věc. Naprostá většina lidí na ostrově byli Němci nebo Švýcaři. V pozdějších dnech naštěstí prořídli, asi to byla náhoda. Za zmínku stojí zajímavé pozorování o Švýcarech. Mají nechutně hodně peněz. Ačkoliv mají volno 25 dní, úplně každý cestuje půl roku. Jedno děvče to řeklo hezky přímo - "We don't talk about money, we have them".

Právě o tomto víkendu se konaly zřejmě hlavní oslavy v roce - festival světla, někde festival vody - který se koná vždy při úplňku v listopadu. Festival je tak důležitý, že i Laosané, kteří chodí spát se slepicemi, dokáží vydržet slavit pomalu do rána. Nejdříve byla oslava narozenin jednoho francouze, který u domorodců objednal pečené prase a poté jsme se přesunuli na temple party. Laoská oslava se skutečně konala kolem budhistického chrámu. Měli živou hudbu, totálně šílě špatnou, a hromady BeerLao a Lao Lao. Místní a turisté, dohromady nás bylo kolem dvou set, seděli na trávě kolem chrámu na rohožích nebo židličkách, někdo tančil a všichni pili. Tedy kromě mnichů, kteří smutně koukali zpoza beden s alkoholem.

Velké oslavy sice mohly napovědět, ale bylo potřeba ještě chvilku, abych zjistil, že zdánlivě nevinný venkovský ostrov je ve skutečnosti jednou z hlavních pařících destinací v Laosu. Zde se dostávám k jeho aliasu - Happy island. U mnoha položek v menu restaurací najdete happy varianty - můžete si dát ovocný shake, nebo happy ovocný shake. Mají i happy pizzu, happy cake a další. Modří už vědí - většinou je to s přídavkem houbiček nebo konopí. A aby toho nebylo málo, litr Lao Lao (místní pálenka) stojí 35kč.

Větší pařící destinací je už snad jenom Vang Vien, kterým jsem projížděl cestou do Luang Prabang a o této jeho stránce jsem se dověděl až teď. Je slavný atrakcí zvanou Tubing, což spočívá v tom, že dostanete pneumatiku, ve které plujete po řece, zastavíte u baru na drink, sjedete na laně zpět do řeky a jedete dál, dokud nenarazíte na další bar, cca o 50 metrů dál. Říká se, že při tom umře několik turistů ročně.

Na happy shaky mě naštěstí ostatní včas upozornili, takže jsem si žádný omylem nedal. Omyl se stal až tehdy, když jsem si jednou ráno na snídani přisedl ke čtyřem australanům slavícím narozeniny. Řekl jsem si o kus čokoládového dortu na ochutnání. Následovala konverzace:

"How do you like it?" - "It's ok. I mean, my grandmother can cook better one, but it's nice." - "What?? Your grandmother can cook a weed cake?" ... "WTF?"

Po včerejší temple párty mi stejně ale nebylo zrovna nejlíp, tak ani nevím, jestli to něco dělalo. Každopádně tenhle ostrov je peklo :)

Ale zpět ke světlým stránkám. Na jižním ostrově jsou k vidění velmi pěkné vodopády přímo na Mekongu a pro raní ptáčata nějací vzácní delfíni. Kromě toho lze jezdit peřeje na kánoích a raftech nebo rybařit. Všude se dá pohodlně jezdit na kole a ke strávení několika dní jsou ostrovy ideálním místem. Důsledkem je snad hlavní výhoda - poznáte tu hodně lidí. Na jednu stranu je jich na ostrově málo, takže za den znáte úplně každého, na druhou stranu každý zůstává dva tři dny, takže přijíždějí pořád noví. A protože jsou ostrovy jakousi branou mezi Laosem a Kambodžou, potkáte na ostrově mnoho lidí z dřívějška a lidi z ostrova ještě dlouho poté, co je opustíte.

Výlet do lesa

Někteří čtenáři mě obviňovali z přílišného masňáctví. Musel jsem souhlasit a tak jsem si na další den vymyslel výlet do lesa. Na cestování do odlehlých provincií v horách bohužel není čas, takže jsem si prostě vyhlédl nějaké vrcholky za městem s tím, že tam vylezu, přenocuji a další den se vrátím zpět.

Namísto ráno jsem vyrazil po poledni, protože židi nevěřili, že se vrátím a chtěli ještě na společnou snídani. Jenže velmi opilá Gil večer ztratila foťák a dlouho trvalo, než se s tím vyrovnala a hledání vzdali.

Vybaven tradičním místním nožem a pár dalšími věcmi a vědomostmi od Beara - konkrétně hodně odpočívat a pít vlastní moč do zblbnutí - jsem vyrazil na cestu. Protože nemám rád tuk-tuky (pořád jenom chtějí člověk okrást) šel jsem do kopců pěšky. Bylo fakt děsné horko a bylo fajn dostat se konečně do stínu stromů. Na začátku byl průchod plantážemi, po kterých následovala oblast plantáží neudržovaných, což je vůbec nejhorší, protože je beze stromů vegetace strašně hustá a bylo potřeba se tím prosekat. Celou doby bylo šílené horko, takže jsem si to docela užil :) Po nevím jaké době přišla příjemná oblast bambusů, kde se dalo dobře odpočinout a pokračovat rychle nahoru. Zanedlouho jsem se konečně dostal do vrchní části s původními stromy. Vrchol ale přišel překvapivě brzy, takže jsem se jal vylézt na strom a najít další cíl. Směrem od města navazovalo několik dalších vrcholů, tak jsem se vydal po nich.

Cestou jsem začal pomýšlet na shánění jídla a vody. Jídlo jsem neměl žádné a vody pro jistotu půl litru. Pamatoval jsem si, že voda se dá dostat z banánovníků, lián a velkých bambusů, jenže z toho nebylo nikde nic... Takže jsem se dal alespoň do hledání jídla. Kolem skákala pořádná sarančata velká jak dva prsty, ale byla fakt rychlá a ještě létala a nepovedlo se chytit ani jedno. Naopak při šťourání ve chcíplém stromu jsem měl začátečnické štěstí a hned natrefil na štíra, po chvíli i na většího bráchu, který ale utekl. Jinak byli všude samí termiti. Mravenců bylo vůbec všude hodně, občas jich tekly řeky, takže bylo potřeba dávat pozor, kam se člověk postaví.

Les cestou byl pěkný, s orchidejemi a jinými věcmi a výhledy do krajiny také stály za to. Na nejvyšším vrcholku už klesalo slunce moc nízko a bylo potřeba sejít do údolí najít nějakou tu vodu a místo na spaní. Cesta dolů byla občas komplikovaná s nastraženými ostnatými stromy, celkově ale žádný větší problém. Níž se objevily izolované plantáže s nějakým rákosem a několik banánovníky. Takže jsem vyzkoušel Bearův trik s banánovníkem - podle teorie by z vydlabaného stvolu useknutého nad zemí měla téct pitná voda. Asi má ale nějakou jinou představu, než já. Bylo to lepkavé a strašně hořké, takže jsem si dal jenom trochu a raději zůstal u zbytku své zásoby.

Nasekal jsem nějaké bambusové tyče a dal se do stavby postele. Leckdo by asi spal na zemi, ale řekl jsem si, že pro začátek budou stačit komáři a pavouky s mravenci v oblečení mít nemusím. Všude byla spousta lián a práce šla od ruky, jediný problém bylo, že velmi rychle přišla noc. Komárů bylo tolik, že bzučeli jak vrtulník a na zatleskání bylo pět mrtvých. Takže jsem rychle posbíral pár suchých klacků, rozdělal oheň. To naštěstí zahnalo komáry a bylo dostatek světla na vázání postele. Odhadem za hodinu byla hotová konstrukce, na ni už jsem jenom naházel nějaké klacky s listím a rákos a byl čas na spaní. K večeři jsem měl akorát svého praženého škorpiónka, který sice chutnal dobře, ale k přežití by to nestačilo. Spaní bylo asi takové, jaké může být, když ležíte na hromadě tyčí a klacků, kolem bzučí spousta cvrčků a komárů a je děsná zima.

Ráno tu naštěstí přichází stejně rychle jako noc, takže netrvalo zas tak dlouho a mohl jsem vyrazit zpět do civilizace. Vydal jsem se dál do údolí, brzy prošel skrz plantáže a došel do nějaké vesnice. Tam už se to hemžilo lidmi vyrážejícími za prací a do školy. V restauračce u silnice jsem si s místními dal výbornou rýžovou polévku s prasečími nožičkami, colu a bylo dobře :) Pak už jsem jenom chytl tuk-tuk jedoucí do města do práce a výletu byl konec.

Šalom!

Luang Prabang bývalo ještě nedavno hlavním městem Laosu a z Vientien do něj vede velká hlavní silnice. Alespoň na mapě to tak vypadá. A taky to vypadá jako zhruba 300km. Ve skutečnosti je cesta úzká asi jako silnice na Moravě a vlní se horami tak, že má ve skutečnosti bezmála 800km. Všechna auta tu navíc jezdí pomaloučku - když to někdo rozpálí z kopce, jede 60. Dvakrát jsme měnili kolo a cesta trvala 12 hodin. Výhled cestou byl fantastický, hory kolem jsou nádherné a velké, fakt. Protože jsme ale jeli normálním linkáčem, tak kromě jednoho jídla a výměny kol nikde nestavili a nebyl moc čas se rozhlédnout nebo fotit. Při příjezdu u autobusu čekalo hejno nahaněčů do hotelů a protože bylo dost pozdě, nějaký jsem vzal.

Ráno jsem se seznámil s další partou lidí, tentokrát z Izraele. Býval bych neřekl, že jsou židi taková legrace. Malá a děsně vostrá Gil a její dva kamarádi Mathan a Ori, kteří si z ní pořád dělají legraci. Všichni nedavno skončili vojnu (kluci mají tři roky, holky dva) a vyrazili cestovat.

Protože jsem jako vždy neměl tušení, co tu kolem vlastně je a co dělat, přidal jsem se k nim na výlet k nudně vypadajícím vodopádům. Místo ale bylo naprosto nádherné - kromě hlavního vodopádu spousta kaskádových jezírek s jasně modrou vodou a pralesem kolem, většinou se v nich dalo i koupat, což jsme také dělali. Lepší, než popis, budou fotky...

K večeru jsme vyrazili na zdejší night market. Prodávají krásné a často neobvyklé věci. Hodně je z Číny nebo Thajska, zdejší jsou zřejmě krásné výšivky, hedvábí a stříbro. Je nutné opravdu hodně smlouvat, první cena bývá kolem pětinásobku. Židi nakoupili pěkné oblečení (Kari by se líbilo, má hodně sloníků), já jenom nůž a tašku na zítřejší výlet.

Protože má Ori zítra narozeniny a židovským zvykem je slavit den předtím, vyrazili jsme jak jinak než na párty. Ve městě je jediny pořádný klub a i v něm jsou dost mimo západní zvyky - hudba je tak deset let dozadu (říkal Mathan, já netuším :) a zavírají v jednu až dvě. K pití mají jedině buď Laobeer, nebo tvrdé panáky whiskey nebo vodky. To byl pro mě dost těžký výběr, tak jsem zkusil od každého trochu. Židi naštěstí moc pít nevydrží a ani pro mě, který skoro nepiju, nebylo příliš těžké držet tempo.

První asi hodina bylo maximální utrpení ve jménu laoského karaoke. Po sále koloval mikrofon a místní zpívali tak šíleně, že i Superstar je lepší. Dobrou stránkou je, že pak člověk dokáže ocenit i disco hudbu, podobně jako když dostanete rohlík po dvou dnech diety.

Židi dělali dobrou práci se dvěma blondýnami ze Švýcarska, já měl zas zrzavou Irku, ale kvůli nějakým policejním kontrolám zavřeli už v půl jedné, takže jsme se prostě sebrali a jeli tuk-tukem dom.

Vientien

Cesta do Laosu byla vcelku jednoduchá. Vlak z Bangkoku za necelých 700 ThB (1ThB~0.58Kč, tedy asi 400 korun) jede přes noc 12 hodin k Laoské hranici. Od nádraží se dá buď tuk-tuky nebo dalším vlakem přes hranici dojet do Vientien, hlavního města Laosu, které je hned za ní. Cesta druhou třídou nebyla žádným překvapením. I taam se ovšem projevil obvyklý přebytek pracovních sil. Každý vagón má svého průvodčího, který kotroluje lístky a pří setmění a ráno stele postele, kromě toho je ve vlaku cvakač lístků, několik vojáků a občerstvovaček. Dokonce si jde na ráno objednat masáž.

Na nádraží mě čekali dva kluci z Lao Zoo, kteří dostali za úkol se o mě starat. To zklamalo partu typických vypatlaných a opilých angličanů, kteří byli rozhodnuti mě sledovat, protože "he looks better than us" :)

Nalezli jsme do jeepu a vyrazili do zoo.

Hlavní nepříjemností na hranici je $30 poplatek za "vízum". Poté následují asi 4 různé kontroly, ale spíše jen formální. Za hranicí se změnil směr jízdy na pravou stranu, což mě u britské kolonie překvapilo, ale proč ne, v Barmě tak taky jezdí. Té se trochu podobá i zástavba. Ani zde nejsou pořádně větší domy a centrum města se dá snadnou minout.

Zrovna slaví 450 let Vientien jako hlavního města (tedy jestli to správně chápu, protože typická konverzace s průvodci je "What is...?" - "Yes."), takže je po ulicích mnoho národních a komunistických vlajek. Hned další věcí, která mě z auta zaujala, byly různé jazyky nápisů. Většina cedulí je jenom Laosky, dále pak francouzsky a na třetím místě je zhruba shodně angličtina s čínštinou. Když jsem viděl francouzštinu i na úředních budovách, začlo to ve mě hlodat, až mi došlo, že se asi někde stala chyba. Ona to byla kolonie francouzská a s angličtinou, ani mojí francouzštinou, to nebude tak veselé. Výhodou ale je, že tu mají dobré bagety a dokonce skutečné víno.

Na oběd jsme se zastavili v hezké restauraci plovoucí na řece a vařící tradiční laoská jídla. Chvíli po nás přišla banda fakt hezkých holek v bílých šatech, což prý byla skupina z Miss popularity. Člověk si připadal jak chudé dítě v Disneylandu :) Bohužel šly jíst na jinou loď.

Každý asi zná nějaké poučky týkající se bezpečného jezení v tropech - například "Peal it or leave it" (oloupej to, nebo to nech), nebo nejíst podezřelé studené omáčky a podobně. V Laosu to všechno bere za své. Na stůl jsme dostali pečenou rybu a kuře (to se jí samozřejmě celé, tedy kromě vnitřností), a několik talířů různé zajímavě chutnající zeleniny a listí a kousků ani nevím čeho. Technika je taková, že se vezme větší list a do něj se nandá úplně všechno z toho co je na stole, k tomu nějaké to maso, polije se hnědou studenou omáčkou, zabalí a jí. Chutná to báječně, ale oloupat to fakt nejde.

Lao zoo je krásnou kolekcí zvířat, která nemají, protože chcípla nebo utekla. Prostředí ujde, ale kromě hromady krokodýlů (kterých mají 300) a pár dalších zvířat není na co koukat.

Po zoo jsme se zajeli podívat na pár hlavních památek. Oproti značně chudší Barmě je to slabé. Některé chrámy jsou krásné, ale jejich hlavní pagoda není víc, než omítnutá špička natřená zlatou barvou. Kromě toho mají po městě ještě sochy prezidenta, který vypadá jak japonský prodavač ryb. Jakou hraje v komunitstickém one-party režimu roli zatím nevím. Kolem všech památek je spousta odpadků a na první pohled je vidět, že to tu nevedou dobře.

Když už bylo k večeru, místo na pokoj a odpočinek mě vzali na kamarádovu narozeninovou párty. Ukázalo se, že kamarád je šestiletá holčička, což ale nebránilo tomu, aby tam pozvali 40+ lidí a hodně piva. Slavilo se na dvorku s rodinnými domy na jedné straně a hromadou motorek na straně druhé. Na auta je tu čekačka, jako bývala za soudruhů u nás, takže tu většina lidí jezdí na skútru. Bylo jich tolik, že parkovaly i v kuchyni.

Stoly byly plné jídla - zelenina, dušená husa a něco, co bylo náhodou stejné jako guláš. Protože nepiju pivo, dostal jsem za trest Mirindu. Což podle podtitulku byla "zelená soda s chutí zmrzliny", nebo "zelená zmrzlina s chutí sodovky" - když jsem jim řekl, že by Mirinda vlastně měla být pomerančová, nevěřili mi.

Na pití mají zvláštní systém. Když holka nabídne pití, nesmí se říct ne, ale je možné ochutnat (=chip-chip) a poslat dál. U stolu vždy seděla jedna až dvě holky, které neustále plnily sklenice pivem s ledem a distribuovaly. Jedna si mě zvlášť oblíbila, takže jsem si musel dát hodně chip-chipů. Ačkoliv je pivo hnusné, alespoň není nebezpečné. Když mi ale nabídli čerstvou husí krev s oříšky a koriandrem, musel jsem říct, že mám dietu.

Holky na oslavě si mě vůbec oblíbily, ale byly buď ošklivé, nebo příliš malé. Jediná, která by stála za slovo, zřejmě patřila k chlápkovi, který se tvářil asi jakože umí člověku vytrhnout srdce za půl vteřiny. Takže tentokrát nic :)

S výmluvou, že musím v šest na vlak do Luang Prabang, jsem v deset konečně odjel vyspat se.

Výuka španělštiny

Normálně nebývá vstávání v osm tak hrozné, ale tady to jde výjmečně špatně. Jednak je to tím horkem, ale hlavně tím, že na spánek prostě není čas.

Přesně v osm pro mě dorazil minibus jedoucí na Koh Samet. Po různých hotelech jsme posbírali pár dalších lidí a vyrazili ven z města.Většina skupiny byli španělé. Jeden velmi zábavný starší pár, původem z Argentiny, mající bussines v Indii, a dvě děvčata - Lucia a Marcia, která uměla dohromady anglicky asi tolik, co já španělsky. Za pár hodin jsme dorazili do městečka Rayongu na pobřeží, kde jsme se nalodili na malou dřevěnou ferry plnou turistů jedoucích na ostrov. Nastoupil i český pár a protože čechy v cizině fakt nemám rád, přesvědčil jsem je, že jsem nor.

Ostrov vypadal podle očekávání. Tropická idilka, jenom docela dost lidí, a to byl všední den. Na délku má 2km, dokola jsou bílé pláže a pár útesů a hlavně samé bungalovy a bary. Voda nebyla sice super teplá, ale oproti Slapům paráda.

Do večera zbývalo jenom pár hodin, takže jsme si stihli zaplavat jenom jednou na pláži a později na útesech na kraji ostrova, kam jsme vyrazili na průzkum. U skal jsem se zkoušel naslepo potápět a sbírat jen tak něco ze dna. Napodruhé jsem nahmatal zajímavý korál a zkoušel kus ulomit a než jsem si uvědomil, že je to ježek, měl jsem dva trny v prstech. Takže jsem si kromě toho, že je voda v moři slaná, připomněl i to, že naslepo je lepší se potápět vůbec a když už, tak na písku.

Ještě zajímavější začal být ostrov ve chvíli, kdy se po západu slunce lehátka na plážích proměnila v polštáře se stolečky, slunečníky v pochodně a začala noční zábava. Bary nabízely různé atrakce a těmi nejlepšími byly fantastické fireshow s mnoha žongléry s řetězy a různými hořícími holemi, kde navíc neměli pokaždé jenom oheň, ale i prskající ohňostrojové koule, které tvořily nevídanou podívanou. Takže jsme po dobré večeři (samozřejmě seafood, jako vždycky) chodili po pláži od baru k baru podle programu, popíjeli koktejly a trénovali španělštinu a češtinu. Kolem druhé hodiny už byl v okolí otevřený jenom jeden bar, kde byla diskotéka, další fireshow a banda opilých francouzů, které jsem znal už z lodi.

Publikum si mohlo vyzkoušet skákání přes velké hořící švihadlo, což je zvlášť zábavné, protože zrychluje, dokud člověk neudělá chybu a nedostane zásah. Záleží pak kam, já si trochu opálil fousy. Horší to měli tři francouzi, kteří skákali najednou a zamotali se. Po troše tančení a koupání asi v půl čtvrté skončil první den na ostrově.

"Ráno" po snídani, ještě s Argentinci, zbyl čas jenom na rychlou koupel a loď v poledne jsme stihli jentaktak na odjezdu.

Zpět v Bangkoku bylo na čase si trochu odpočinout, jenže na to nebyl čas, protože večer měli zase dobré koktejly a výborný bar se skvělou hudební skupinou, a tak to tady prostě chodí :) Laos bude nakonec spíš odpočinek, než nějká výzva.

V pátek přišel čas na konečné rozloučení se španělkami. Místo yes říkám sí a docela jsem se něco naučil. Babička má pravdu, takhle jdou jazyky rychle :)

V poledne byl oběd s lidmi z Lao Zoo. Byli jsme v levné místní restauračce a jedli věci nezvyklých chutí a vzhledu. Například husu, takovou tu hnědo-zelenou, která visí všude po stáncích na ulici a nedotkl bych se toho, nebo smažené rybí jikry, a k tomu podezřelé omáčky. Průjem už stejně mám, takže je to jedno. Kdybyste věděli o někom, kdo bych chtěl rok dva dělat ředitele Lao Zoo, napište. Pozitivní stránkou setkání bylo, že budu mít odvoz od vlaku u hranic do zoo, přespání ve městě a všechno kolem.

Zajímavá byla ještě cesta na skytrain. Normálně nedělám nic nebezpečného, samozřejmě, a tohle byla výjimka. Jet Bangkokem na motorce vzadu, bez helmy a s krosnou na zádech, souhlasím s Kari, je nebezpečné :)

Za dvě hodiny odjíždí vlak. Snad se dostanu k internetu ještě zítra nebo pozítří, ale kdybych se teď týden nebo dva neozval, neplačte, nic se nejspíš neděje! Tak see you soon.

Opravdu prava chlapska zabava

Ubytoval jsem se ve tretim hotelu, konecne v tom, ktery jsem mel vyhlidnuty od zacatku. Je to tu nadherne - skvely moderne-tradicni design, s velkym common room s matracemi a internetem, knihami a cajem... Ubytovani je ve velkem spolecnem pokoji se skrinkou na veci a je to tu drazi, nez ten posledni s vlastnim pokojem a sprchou, ale diky te atmosfere a lidem to stoji za to.

Vetsina dne byla organizacni. Bylo potreba zajistit patecni cestu do Laosu a program na cas mezi tim. Vysledek je listek na vlak k Laoske hranici, od ktere se musi nejak domatlat do hlavniho mesta Vientiane, ktere je kousek za ni. A jako program mezi tim, aby se nereklo, ze tu jenom pracuju, si udelam vylet na ostrov Kho Samet s bilymi plazemi a palmami a bungalovy atd, ktery je nedaleko mesta. Je to jenom na den, ale pred tou dirou Laosem je potreba si udelat hezke vzpominky.

Po doorganizovani jsme zasli s Kylem z Australie na masaz, ktera byla jak z nebe, a vecer na zabavu z titulku - Muay Thai. Bojovalo se v Lumpinee stadium, coz je nevelka plechova arena s vetraky a kvalitnim ringem uprostred. Prestoze vypada jako uplna dira, byl v ni i John Cage a Steven Segal, alespon podle fotek v letaku.
Bojovnici se biji v peti triminutovych kolech s dost malo prerusenimi, a na servisni prestavky dostavaji pod zidli velkou plechovou vanu na spoustu vody, kterou na ne liji soubezne s masazemi. Pri boji z nich pak caka voda a vypada to dobre.
Prvni kolo bylo v lehke vaze a nejaci kluci se celou dobu objimali a kopali koleny do zeber. Je to sice zrejme zakladni technika muay thai, ale dal to bylo lepsi. Hned od dalsiho kola zacala poradna rezba do krve, i na jedno K.O. doslo. A protoze jsme meli mista ve predu, mohli jsme se nakonec vyfotit s vitezem.

Fotky budou mit trochu zpozdeni, nejspis budou pozitri, az se vratim z ostrova.

Chlapská zábava

Včera večer jsme se zmohli už jenom na koktejl a pražené saranče a šli jsme spát. Hned za oknem jsem měl bar s hudbou o výkonu diskotéky a ani improvizované ucpávky do uší nepomohly. Ale byl jsem tak unavený, že to vlastně nevadilo.

Ubytování přímo na Khao San je klasika, kterou je dobré zkusit, ale také rychle opustit. Po poledni, když jsem vstal a odhlásil se z hotelu, jsem vyrazil hledat nový hotel a o ulici vedle našel Orchid Guest House, který je jenom o trošku dražší, zato má sprchu na pokoji, wifi a místo diskotéky kytaristu.

Co baví chlapa míň, než vařit? Nakupovat.

I praví backpackeři se divili, že jsem přijel jenom s malým baťohem věcí, kde většina byl notebook a foťák a protože šel se mnou do letadla, i výběr věcí byl dost omezený. Takže nezbylo, než hned vyrazit a všechno koupit.

Se seznamem třiceti věcí, od běžných potřeb a oblečení až po potřeby do pralesa, jsem vyrazil do oblíbeného obchoďáku MBK. Po dvou hodinách nakupování jsem byl pořád na nule a litoval, že tu není Karina nebo Klára :D Ale brzo se to zlomilo a sehnal jsem přes dvacet, včetně většího batohu, abych to měl kam dát. Pořád mi ještě chybí čepice, chirurgické šitíčko a dárky pro indiány. Takže jsem už cca připraven vyrazit do Laosu, ale ještě mě tu čeká schůzka s lidmi z Laos zoo, která je předtím docela vhodná.

Thajsko 2010

Jedu z letište do centra Bangkoku a jako vždy usínám. Slunce začíná pálit do očí a přitom jsou tři ráno. Alespon že už dostavěli tu vlakovou trať. Cestou z Prahy, která začínala ješte v nočních šest hodin ráno, mě u letištní kontroly přepadl osahávač (doteď jsem se s nimi setkal jenom na letišti v Caracasu) a z toho šoku už jsem neusnul. V Amsterdamu pak bylo sice pět hodin času, ale bylo dopoledne a kromě toho měli ukázku obrazů z Rijskmuzea a dobrou polífku.

China Airlines (patřící podle všeho Taiwanu) se příliš nepředvedly. Neměli televize na sedačkách a na mapě světa měli ješte pořád Československo. Ať se pak nediví, když je připojíme k PRC.

Když jsem vylezl z vlaku, vzala mě zadarmo taxíkem Thajka, která zrovna nedavno dala výpověď v cestovce, takže jsem dostal do začátku dobrá doporučení na místa ke koupání i v horách. Vyhodila mě na slavné Khao San Road, středu turistického dění, abych si našel ubytování. Vytipovaná ubytovna byla plná, takže jsem po dlouhém chození nakonec našel nejhorší guest house a zůstal tam. Pokoj má jenom postel plus asi půl metru na každou stranu, no nádhera. Na místě jsem potkal dva kluky, Adama z Polska a Helr něco z Nemecka, kteří zrovna taky přijeli, tak jsme se dali dohromady a vyrazili na Chatuchak market. Protože je začátek cesty, nic jsem nenakupoval, ale trochu jsme se najedli. Nejzajímavější byla čerstvá včelí plástev, plná ne medu, ale larev v ruzném stádiu vývoje, někde se ty včely zrovna líhly. Nebylo to nic moc :)

Po šilene ostrém kari pobliz Khao San vyrazíme nekam do davu, tak držte palce ;)
Ikdyz uz jsem to dneska stihnul už s jednou dobre začatou holkou zmatlat :D