Allahu Akhbar

Lokální létání, na rozdíl od mezinárodního, nikdo moc nehrotí. Jenom projdete něčím jako kontrolou, odevzdáte tašku, a jdete pěšky do letadla, do kterého se nastupuje deset minut před odletem. Mají už ty cool tiskárny na palubní lístky s čárovým kódem, ale nemají čtečky, takže je zase sbírají a trhají jako v kině. Taky pás na zavazadla je jenom pro pocit, protože jeho jediným smyslem je, že vede dírou ve zdi zvenku dovnitř a zkracuje nošení asi o deset metrů.

Přistáli jsme na vojenském letišti mezi poli v horách asi 1000mnm a je to oblíbená oblast, protože mají stabilně jen 25-27 stupňů. Za chvíli začínají letní prázdniny a jentaktak se vyhneme turistické sezoně. Venku byl asi třetí běloch za celý pobyt a čekal na nás a řekl dobrý den! Byl to polák, který dělá v zoo kurátora. Je tu už rok, moc ho to nebaví a chybí mu západní jídlo. Jeho velký zážitek bylo, když se ubytoval na noc v nejluxusnějším hotelu a měli sýr.

Další dva dny jsme strávali ve dvou sousedících zoo našeho hostitele.  Od letiště jsou 30 km, ale protože jsou na druhé straně městečka Malang, které má milion lidí, jako v Jakartě se tu vzdálenost nepočítá na vzdálenost, ale na čas a ten byl dlouhý. Městečko je o dost hezčí, než Jakarta a viděli jsme domy staré možná i 50 let.
Ptačí zoo mě fakt moc nebavila, ale zvířecí byla ok. Měli moderní výběhy, dost zvířat jiných, než u nás  a třeba k tygrům jsme se dostali hodně blízko. Na druhou stranu to celé to bylo po asijsku kýčovité a barevné, všude pohádkové sochy zvířat, atrakce jak v lunaparku a hlasitá hudba.

Když jsme jeli vláčkem přes safari, zřejmě jsme jen o vlásek unikli smrti. Místňáci měli nakoupené mrkve na krmení a když na ně začly skákat antilopy, začali všichni kolem ječet Alláhu Akhbar. Mysleli jsme, že je konec, ale díky Bohu nějakým zázrakem nikdo nevybouchl.
Když mě další den ve 4 ráno vzbudilo to jejich strašné hulákání k motlitbě, musel jsem dát za pravdu těm, kteří tvrdí, že Islám vede k násilí. Kdyby mě takhle budili každý den, taky bych raději jel na jihad do Evropy.

Z letadla cestou zpět jsme konečně viděli nějaké přírodní zajímavosti. Po pár běžných sopkách jsem zahlédl cosi, o čem jsem kdysi četl - dost nešťastnou ekologickou katastrofu a největší bahenní sopku světa zároveň. Deset let zpátky měl někdo smůlu při vrtání do země a od té doby z toho teče bahno, zaplavuje pole, továrny a vesnice a poteče dalších 25 let a nikdo to neumí ucpat. https://en.wikipedia.org/wiki/Sidoarjo_mud_flow

Nekonečné město

Poslední tři dny jsme strávili 1) v autě, 2) jezením, 3) něčím užitečným. Jakarta je fákt velká. Je tak velká, a narvaná auty že když chcete dojet kamkoliv, je to nejmíň na hodinu, a dojet z jedné strany města na druhou je dál, než z Prahy do Brna. Všechen ten prostor mezi je vyplněný nerozeznatelnou vatou slumů a nechutných novostaveb ve stylu podnikatelského baroka. Kdesi se prý nachází teď už mytické staré město, kde prý jsou domy, které si jde zapamatovat. Možná se tam dostaneme nakonec.

Řízení a vůbec všechno tady funguje na spoustě lidí. Na každou práci tu je člověk a práce existuje na místech, kde by nás vůbec nenapadla. Třeba o parkoviště u našeho hotelu, na které se vejde asi 40 aut, se stará 8 lidí. 1 v budce u vjezdu vybírá peníze. Další je před vjezdem do ulice a mává na auta, aby zastavily, když někdo vyjíždí. 3 chodí/sedí kolem a hlídají. Další tři stojí na různých místech parkoviště, aby když kolem nich projíždí auto, mohli zamávat, že má jet. Všichni mají uniformy s odznaky a šňůrami a cítí se oficiálně a důležitě. A tak to tady chodí všude. Sociální výdobytky, jako minimální mzdy, tu nejsou, a přežít se dá o pár desítkách $ měsíčně, takže se každý chopí čehokoliv, co se dá dělat. Uživí se, protože lidé jsou zvyklí jim za to zamávání podat nějaký fufňák. Těch je tu dost, protože největší 100k bankovka stojí asi $10. Díky tomu je také snadné být milionářem, nebo miliony dlužit, tak jako já.

Aktivity se tu točí kolem našich hostitelů a zvířat. První den jsme strávili na dvou Markových farmách se zvířaty. Marek staví zoo a prý chce "zvířata, co nikdo jiný nemá". Takové věci říkají asiati rádi, ale tentokrát jsme zjistili, že to neni sranda. Měl hodně zvířat, která opravdu nikdo nemá a pro chovatele na naší polokouli by byla spíš pohádkou, a něco byly dokonce nové druhy, což se prý objevuje párkrát za měsíc, když mu chodí dodávky z různých koutů Indonésie. Jeho vznikající zoo ve městě vypadá jako dobrý podnik, asi jako každý tady. Jenom v parčíku vedle zoo se prý ročně chodí proběhnout tři miliony lidí a s tím se nedá nevydělat.
Další zvířecí prohlídka byla na ptačí burze. Uzoučké uličky byly ověšeny klecemi ze všech stran a daly se tam najít dost zajímavé věci. Protože se ale ptáci nedají vozit do EU, koupili jsme si jenom ptačí chřipku a jeli zas do hotelu.

Dál se jelo byznysově. Večer šli asiati s Jardou zase chlastat a já jsem dostal za úkol reprezentovat náš tým. Musim říct, že to bylo těžce odpracované a doufám, že z toho něco bude. Každopádně do včerejší byznysové večeře jsem už měl dobře našlápnuto. Asiati diskutovali, kdo vlastní kolik ostrovů a jaké potřebují investice na výstavbu a obchodovalo se od skleniček po tanky. Konkrétněji jsme rozvíjeli Jardův nápad na Harley Davidson restauraci v Jakartě, který ale nevypadá moc nadějně, protože místní harlejáři prý nemají vousy ani tetování a jejich víkendová jízda vypadá tak, že si nabalí džusíky s brčkem a jedou do obchodního centra na nákupy a do kina. Stihli ale už mezi tim zavolat prezidentovi Harley klubu a nějakému radnímu a Jarda to má povolené, tak jsem na něj zvědavý.
Přes pití, spoustu vtipů a prohlížení fotek Prahy (které ukazovali oni nám) jsme se dostali i k nevyhntelnému karaoke a tím to, naštěstí, skončilo.

Jestli máte někdo tanky, napište mi.

Cesta do Jakarty

Letíme 3 cestovatelé (máma, Jarda a já) a jsme tak zkušení, že na letišti jsme byli pozdě a skoro neodletěli a Jarda musel dělat check in tašky až na gatu. Cesta s Emirátama ale jinak byla luxusní. Jelikož neletěl žádný Francouz, ani jsme se nebáli teroristického útoku. Dávali výborné jídlo, i zmrzlinu, bylo tam hodně místa, velké HD obrazovky na filmy a na stropě hvězdičky.

Před přistánim jsme letěli přes oblast 1000 ostrovů, což je tropická nádhera blízko severně od města. Snad se tam dostaneme.

Jarda je bývalý pašerák, který strávil tři roky ve vězení a hodně vypráví. Má asi někde po světě nějaký děti, ale radši to nechce vědět. Vyprávěl už, jak kde fetoval s indiánama, kolik ho pokousalo hadů a nejvíc ho bavila historka o tom, jak nechal ze srandy nějakýmu indonésanovi useknout prst. To se stalo tak, že kamarádovi Markovi, co se tady s nim zná 20 let a hostí nás, jednou poslal zmije růžkatý a Marek volá, že to kouslo zaměstnance do prstu a co s tim. Tak mu řek, ať mu to usekne a fakt to udělal, akorát to spíš nebylo potřeba.

Město je jako každý jiný kolem. Kanály, slumy, dálnice a mrakodrapy. A smrad a vedro. Zas jsem doma :) Fakt se cítíme dobře, je příjemně teplo (kolem 30) a vůbec pěkně. Ani nepálí slunce, protože je tu už tak dost smogu, ale ještě kouř z té hořící Sumatry.

Přijeli jsme už dost pozdě, tak jsme stihli jenom večeři s Markem a nějakými korejci. V restauraci měli hodně akvárií se škeblema, korýšema, ježkama a tak různě, dostali jsme košíčky a síťky a ať si něco chytnem, že nám to uvařej. Jelikož bysme si snadnějí vybrali oblečení, byli jsme rádi, že nám něco objednali. A bylo to samozřejmě skvělý. Několik druhů ryb s různym kořením, krabi pečení v banánovym listu, smažené krevety a chobotničky, různá zelenina... ke konci jsme to jídlo cítili už jenom po hmatu, protože bylo docela ostré, ani kokos nepomáhal.

Jsme teď v nějakém luxusnějším hotelu. Máme okno přes celou stěnu od země ke stropu, ze kterého je výhled na 20cm vzdálenou betonovou zeď.

Zítra budeme řešit, co tu budeme dělat. Potřebujem navštívit pár obchodníků a pak se uvidí.