Nekonečné město

Poslední tři dny jsme strávili 1) v autě, 2) jezením, 3) něčím užitečným. Jakarta je fákt velká. Je tak velká, a narvaná auty že když chcete dojet kamkoliv, je to nejmíň na hodinu, a dojet z jedné strany města na druhou je dál, než z Prahy do Brna. Všechen ten prostor mezi je vyplněný nerozeznatelnou vatou slumů a nechutných novostaveb ve stylu podnikatelského baroka. Kdesi se prý nachází teď už mytické staré město, kde prý jsou domy, které si jde zapamatovat. Možná se tam dostaneme nakonec.

Řízení a vůbec všechno tady funguje na spoustě lidí. Na každou práci tu je člověk a práce existuje na místech, kde by nás vůbec nenapadla. Třeba o parkoviště u našeho hotelu, na které se vejde asi 40 aut, se stará 8 lidí. 1 v budce u vjezdu vybírá peníze. Další je před vjezdem do ulice a mává na auta, aby zastavily, když někdo vyjíždí. 3 chodí/sedí kolem a hlídají. Další tři stojí na různých místech parkoviště, aby když kolem nich projíždí auto, mohli zamávat, že má jet. Všichni mají uniformy s odznaky a šňůrami a cítí se oficiálně a důležitě. A tak to tady chodí všude. Sociální výdobytky, jako minimální mzdy, tu nejsou, a přežít se dá o pár desítkách $ měsíčně, takže se každý chopí čehokoliv, co se dá dělat. Uživí se, protože lidé jsou zvyklí jim za to zamávání podat nějaký fufňák. Těch je tu dost, protože největší 100k bankovka stojí asi $10. Díky tomu je také snadné být milionářem, nebo miliony dlužit, tak jako já.

Aktivity se tu točí kolem našich hostitelů a zvířat. První den jsme strávili na dvou Markových farmách se zvířaty. Marek staví zoo a prý chce "zvířata, co nikdo jiný nemá". Takové věci říkají asiati rádi, ale tentokrát jsme zjistili, že to neni sranda. Měl hodně zvířat, která opravdu nikdo nemá a pro chovatele na naší polokouli by byla spíš pohádkou, a něco byly dokonce nové druhy, což se prý objevuje párkrát za měsíc, když mu chodí dodávky z různých koutů Indonésie. Jeho vznikající zoo ve městě vypadá jako dobrý podnik, asi jako každý tady. Jenom v parčíku vedle zoo se prý ročně chodí proběhnout tři miliony lidí a s tím se nedá nevydělat.
Další zvířecí prohlídka byla na ptačí burze. Uzoučké uličky byly ověšeny klecemi ze všech stran a daly se tam najít dost zajímavé věci. Protože se ale ptáci nedají vozit do EU, koupili jsme si jenom ptačí chřipku a jeli zas do hotelu.

Dál se jelo byznysově. Večer šli asiati s Jardou zase chlastat a já jsem dostal za úkol reprezentovat náš tým. Musim říct, že to bylo těžce odpracované a doufám, že z toho něco bude. Každopádně do včerejší byznysové večeře jsem už měl dobře našlápnuto. Asiati diskutovali, kdo vlastní kolik ostrovů a jaké potřebují investice na výstavbu a obchodovalo se od skleniček po tanky. Konkrétněji jsme rozvíjeli Jardův nápad na Harley Davidson restauraci v Jakartě, který ale nevypadá moc nadějně, protože místní harlejáři prý nemají vousy ani tetování a jejich víkendová jízda vypadá tak, že si nabalí džusíky s brčkem a jedou do obchodního centra na nákupy a do kina. Stihli ale už mezi tim zavolat prezidentovi Harley klubu a nějakému radnímu a Jarda to má povolené, tak jsem na něj zvědavý.
Přes pití, spoustu vtipů a prohlížení fotek Prahy (které ukazovali oni nám) jsme se dostali i k nevyhntelnému karaoke a tím to, naštěstí, skončilo.

Jestli máte někdo tanky, napište mi.