Koh Chang

Cesta pomalu končí a aby byla cesta zpět do Evropy zavalené sněhem ještě těžší, vydal jsem se na známý thajský ostrov Koh Chang. Cesta je klasicky autobus a trajekt, ovšem ostrov se od toho minulého, Ko Sametu, velmi liší. Je velmi velký, hornatý a zarostlý deštným pralesem, takže je tu kromě ležení na bílých plážích mnoho dalších aktivit. Bohužel velmi turistických, ale na pár dní, určených k nicnedělání, to jde vydržet. V okolí je mnoho treků do hor, za vodopády a zoborožci nebo třeba farmami na orchideje. To vše pěšky, na slonech nebo skůtru, jak je komu libo. Na moři je mnoho míst k potápění a populární je překvapivě kajakování. Osídlená je hlavně západní část, která začíná White Sand Beach na severu, což je prakticky několik kilometrů dlouhé městečko u pláže, s desítkami hotelů, resortů a barů, se vším dalším turistický zázemím. O pár kilometrů jižněji je malá Lonely Beach, kam jsem se vydal já.

Brzy je velmi patrný důsledek krize na západě - skoro nikdo tu není. Lidí je tu tak málo, že večer vystačí k naplnění pouze jediného z asi 15 barů na pláži a blízké vesnici, což má ten výborný důsledek, že se mohou přerazit, aby nás tam dostali. Každý druhý večer je někde free BBQ a spousta pití zdarma. Pro čecha je to ráj :)

Mám všeho všudy tři dny, takže můžu z možných aktivit vyzkoušet jen pár. Samozřejmostí je spálit si záda, šnorchlování v moři kolem, další byl výlet po skalách s jeskyněmi za pláží a chvíle v pralese ve dni posledním. A samozřejmě spousta večerní zábavy a poznávání lidí. Legrační byl třeba starý indiánský náčelník, který se vžycky někde večer objeví a nikdo netuší, kde se tu vzal. Další byl jen dvacetiletý Oli z Irska, který se považuje za pick-up experta a o to větší sranda je pozorovat, jak mu to nejde. Největší fail byl pokus sbalit rusku Sašu, kterou jsme poznali společně s Pavlou z čech. Saša je typicky tvrdohlavá ruska, která s lidmi skoro nemluví. Šlo mu to dobře, ale když zjistila, že je o tři roku mladší než ona a že se jí líbil někdo tak mladý, urazilo to její ruskou čest a mračila se další dvě hodiny. Kromě toho jsem potkal další tři holky z Laoského Happy islandu a spoustu dalších, bylo by co vyprávět.

Přichází ta nejhorší část - loučení před cestou domů. Poslední pečená ryba, poslední masáž při západu slunce, poslední koupání, poslední párty... Ostatní, kteří zůstávají déle, mi to dávají pořádně sežrat. Ale co, jet se dá kdykoliv znovu :)

Život na farmě a kolem

Ráno vstávám obvykle mezi sedmou a osmou. K jídlu jsou sušenky, někdy Jirkův domácí chleba a výjmečně i kachní vejce. K vaření tu máme plynový sporák, takže je každý den rýže, ke které si jde udělat brambory nebo jinou zeleninu. Jednou nám řidič dovezl dvě kuřata, to jsme si udělali z jednoho špízy a druhé uvařili s citrónovou trávou, která roste všude kolem. A to vám byla lahůdka... Pro pitnou vodu se chodí k Nepálcům, kteří mají vývod hadice z hor. Odkud vede voda na mytí raději nevíme. S vodou to tu není snadné, protože do řek se samozřejmě pouští všechen odpad. Nejenom záchody, ale voda z farem s hnojivy, pesticidy a podobnými chemikáliemi. Ve vrcholcích nad farmami je ale voda čistá a přivádí se odtamtud hadicemi, které pak v pralesech potkáváte v jednom kuse.

Práce přes den se vždy týká stavby domů pro turisty. Když příliš neprší, jakože prší skoro pořád, něco se plácá z bláta, opravují se cesty a jezírka, nebo se různě čistí a zpracovává v pralese nasbírané dřevo, ze kterého se pak staví nábytek a jiné zařízení. Občas bylo třeba zajet pro nový materiál. Jednou jsme jeli právě na dřevo, které jsme tahali ze skoro kolmého bahnitého břehu nad řekou, častěji jsme ale byli sbírat hezké kameny z řek. Pokud jsme pracovali poblíž nějaké domorodecké vesnice (říká se jim Asli [áslí]), hned se seběhli a koukali, jak bílí pracují. Jednou nám dvě malá děcka začla pomáhat nosit kameny a za chvíli přišel starší nafouklý kluk a chtěl za jejich práci peníze. Domorodci jsou totiž zvyklí dostávat peníze za nic - nedavno získali volební právo a teď za nimi co chvíli někdo jezdí a uplácí je, aby pak pro něj hlasovali.

Při jedné zastávce u horkých sirných pramenů jsme v řece viděli zatím nejlepší zvíře, asi 1.5 metru dlouhého varana, který plaval směrem k nám. Když nás uviděl, vyděsil se, potopil a plaval pod vodou na druhou stranu. Tam vyskočil na kámen, uklouzl a zmizel v silném proudu, pak už jsme ho neviděli. Jirka tvrdil, že se zaručeně utopil, podle mě ale našel na dně dýchací přístroj a nic se mu nestalo.

Cestou se obvylke stavujeme na oběd k Indům na kopci. Mají rýži nebo roti (těstové placky) s masem a teh tarik, což je čaj, nějak speciálně tlačený ponožkou, s mlíkem.

Navečer pak chodíme cvičit Jirkova orla, což je nádherný orel jestřábí Blightův, chycený nedaleko v lese. Létání na krmení na rukavici mu celkem jde, ale hrozně mu to trvá. Zato v chytání vypuštěných myší je neomylný a v zamotávání se do stromů taky. Jednou jsme ho měli i u nás v chýši, kde to stihl pokadit, včetně mě, a splést si moji hlavu se špalkem na sezení.

Vrcholem dne je nějaká více, nebo častěji méně, slušná večeře a především úplně šílená studená sprcha. Celé to velmi připomíná tábory, na které jsme kdysi jezdívali a na které rád vzpomínám, protože jsou daleko za mnou :)

Ve volném čase chodím dolů k řece nebo do lesů kolem. Ty jsou ale prokácené a zarostlé bambusem, což znamená, že se nejde bez mačety hnout a odpočinková procházka to není. Je ale zajímavé hledat nové kytky a potvory. Jsou tu i velcí hadi (nedavno narazili na asi dvoumetrovou zmiji), ale žádného jsem neviděl. Jirka by mi půjčil barmánce, aby nějakého našel, jenže oni by ho pak snědli a Jirka je chce zachovat pro turisty. Kromě výletů mě stojí spoustu času Wong ze zastávky, která nemá kvůli práci v rodinné restauraci čas kamkoliv vyrazit, zato má pořád čas psát.

Nejlepší výlet byla cesta za raflésií. Pár kilometrů od nás je v horách malá oblast, kde tahle kytka hojně roste, takže jsme vzali auto, neschopného číňana, který přijel ze zemědělky na praxi, barmánce s pytlem a motykou a vyrazili. Trek začíná u jedné domorodecké vesnice. Od ní vede ještě asi 2km bahnité cesty, po které se vozí turisté v jeepech, ale náš náklaďáček na ni nemá, a další 3km pěšinou v lese až na místo. Celá cesta vede do kopce. Na první půlce je většina lesa stále ještě bambusová, poté ale přichází nádherný primární prales s obrovskými stromy zarostlými kytkami, dlouhými liánami a spoustou zajimavých rostlin. Z pěšiny vede krátká odbočka k malému vodopádu, u kterého přečkáváne průchod skupinky turistů, které nechceme potkat. Další vodopád přichází o chvíli později. Je velmi čerstvý, nějaká říčka si zřejmě našla cestu ze svahu a vyholila prales až na skálu. Dostáváme se do míst, kde se pěšina náhle velmi dělí a ve vzduchu je cítit zvláštní vůně. Jsme v oblasti, kde roste raflésie, což je liána, ze které vyrůstají největší květy na světě. Po chvíli hledání narážíme na otevírající se poupě, velké jako basketbalový míč. Časem nacházíme další spoustu poupat různé velikosti a shnilé zbytky květů. Některé stromy kolem jsou opravdu obrovské, s liánami visícími desítky metrů nad námi. Za chvíli nacházíme na zemi jeden rozkvetlý květ. Smrdí shnilým masem a mouchám se to zřejmě líbí, vůbec to ale není tak silné, jak jsem čekal. Zatímco barmánec vyhrabává sazenice, děláme pár fotek s kytkou a na stromech a zanedlouho vyrážíme zpět. Podařilo se nám nezmoknout a udělat nějaké pěkné fotky. Fotograf Jirka mi ukázal nějaké finty a pár fotek je jeho.

Celkově byl pobyt na farmě výbornou zkušeností, ze které si, z velké části díky mnoha Jirkovým zkušenostem a vyprávěním, určitě hodně odnesu. Ještě si odnesu obrázky, které mi Wong dala při odjezdu. Nevejdou se do batohu a jako dárek to nemůžu vyhodit. Ženské jsou prostě neštěstí :)

Cameron Higlands

V Penangu jsem na poslední chvilku chytil autobus do Cameron Higlands. Krajina cestou byla fantastická. Začátek vedl nížinami, ze kterých vystupovaly nádherné hory zarostlé džunglí, s ohromnými skalnatými srázy a jeskyněmi podemletými řekou. Pod masivními převisy s krápníky stály čínské chrámy, nebo jen domy. Jak jsme ale stoupali směrem do hor, byla krajina ještě krásnější. Pralesty houstly a přibývaly další druhy stromů. Nejhezčí pohled byl do stovky metrů hlubokých propastí pod námi, s pralesy a mraky na svazích a kamenitými řekami na dně.

Když jsem dorazil do vesnice Kampong Raja, ležící někde uprostřed Malajských hor, byl už večer. Doufal jsem, že kamarádovi Jirkovi dorazila má sms a tím pádem ví, že pro mě má dojet. Má totiž někde v horách kolem biofarmu a pozval mě na návštěvu. Já mu ale napsal na poslední chvíli a ještě neodpověděl, třeba o mě vůbec neví...

Takže čekám, čekám a Jirka nikde. Mezitím přišlo hezké čínské děvče, sedlo si vedle mého batohu (já jsem pobíhal kolem a přemýšlel, kde přespím) a začla si číst anglickou knížku. Po Jirkovi ani stopy, tak mi nezbylo, než jít zjistit, jaké má telefoní číslo. Sotva mi ale řekla, že se jmenuje Wong, je jí 16, jaký má mail, telefon a spoustu dalších věcí, Jirka dorazil a vydali jsme se na farmu.

Jako první mě farma překvapila svou moderností. Holt Malajsie není stejná díra, jako ostatní země kolem, ve skutečnosti je daleko před námi. Moderní jsou ale jenom pěstírny na zeleninu. Ubytováním je malý bambusový domek na stráni. Došli jsme k němu a Jirka do něj začal mluvit česky. Další překvapení... Bydlí tam Lukáš od Ostrave, který se chytil na inzerát a přijel sem načas pracovat. Je pozdě, takže už odpojili proud, jinak tu ale je zásuvka a žárovka, které fungují od setmění někdy i do jedenácti. Dalším luxusem je jedna čárka signálu mobilu, čímž to ale končí. Sprcha je hadice s ledovou vodou, na záchod se chodí do plechové boudy k nepálcům a mojí postelí je vrstva kartonu na bambusové podlaze. Další den jsem dostal i karimatku a prostěradlo na přikrytí, ale to je už přehnaně dobré spaní :)

Ráno jsem se rozhlédl a zjistil, že kromě dvou kopců s pralesem ležícím hned naproti za říčkou, jsou všude kolem další farmy. Tato oblast hor je totiž velkým centrem pěstování zeleniny, ovoce, čaje, kytek a dalších věcí. Kolem skupiny městeček v okolí jsou hory farmami pokryté. Farmaření je nově objeveným zlatým dolem, všechny farmy vyrostly v posledních deseti letech a nové přibývají ještě rychleji. Postup je obvykle takový, že si podnikavý člověk vybere nějaký kus pralesa (klidně přírodní rezervace), ten vykácí a dřevo prodá. Pak si v krámě nakoupí pár hadic na přívod vody, dřevo, tyče a plachty na zastřešení záhonů proti dešti, trubky na zavlažování, pár otroků, a může sázet. Když na něj někdy časem příjde slabá chvilka a záchvat poctivosti, podplatí úředníka a pozemek levně koupí. S otroky je to tu díky Britskému dědictví snadné. K mání jsou pracovníci z mnoha bývalých kolonií kolem, nejčastější jsou Barmánci, Indové, Nepálci a Bagladhašišani. Když takový člověk přijede, dostane (roční) vízum na zaměstnavatele, který dostane jeho pas a stane se jeho absolutním pánem. Druhou možností pro takové lidi pak je nechat vízum propadnou a pracovat na černo, ovšem s možností změnit místo. Plat dělníků bývá kolem 400-800RM, což je asi 2500-5000Kč. S takovou pracovní silou je podnikání pohádka.

Farma, na které jsem, je trochu jiná, než ostatní kolem. Je to biofarma (na zeleninu), takže to, co tu pěstují, je vcelku kvalitní. Dokonce i brokolice mi chutnala, když se uřízla hned před chatkou :) Druhou částí farmy, kterou má na starost Jirka, je zázemí pro turisty, které je právě ve výstavbě. Základem je originální ubytování v hliněných nebo podzemních domech, dále pak pizzérie a nějaké sportovní aktivity a výlety do pralesů v okolí. Na stavbě pracují dva veselí Nepálci a pracují opravdu dobře, také ale dostávají dost super plat, 6000Kč. Dále tu dělají Barmánci, kterým bez dohledu rychle klesá výkon, a pár Bangladéžanů, což je úplá katastrofa. Malajec žádný a na jiných farmách také ne. Oni totiž malajci zásadně nepracují, místo toho sedí u televize a berou sociální dávky. Tedy něco jako hnědočeši, až na to, že Malajců je polovina... Hledání malajců tím pádem asi už vzdám a spokojím se s obrázkem krále, u kterého je to jisté.

Hledání Malajců

Z drahého KL jsem se vydal do městečka Penang ležícího na stejnojmenném ostrově a doufal jsem, že konečně najdu nějaké malajce. Většinu města tvoří hezké malé domky z koloniálních časů, jeden nalepený na druhý, s úzkými loubími otevřenými do klikatých ulic, ve kterých je schovaný malý krámek, restauračka, dílna, nebo čínský děda v houpacím křesle.

Z autobusového nádraží jsem se vzhledem k dešti a určitému vnitřnímu hnutí vydeal do centra taxíkem s indickým řidičem. V lobby guest housu mě uvídal číňan, pravě "Ni hao, hao ni?" a připadal jsem si jako ve Francii, kde si taky každý myslí, že musím mluvit jejich jazykem.

Nebylo ještě tak pozdě, takže jsem se rozhodl začít pátrání v nedalekém baru. Už u vchodu mě uvítal malajsky vypadající mladík, když se ale představil jako Muhammad, prošel jsem rovnou dál a sedl si k Roz z Anglie. Byla ale už dost opilá a dostal jsem z ní jedině to, že je to tu děsně spontánní a v pohodě. Mezitím přišla zmalovaná asijská servírka. Určitě to nebyla číňanka, takže svitla naděje. Když se ale představila jako Brian, naděje zase zhasla. Sice mohl být z malajsie, ale nechtěl jsem to dál zjišťovat. V lepším stavu, asi díky vrozené alkoholové odolnosti, byla Halse z Dánska. Je tu se sestrou dva týdny a také žádného malajce neviděly. Poté už byl čas jít spát.

Hlavním cílem následujícího dne byla návštěva Penang Bird Parku, což mi ovšem nebránilo chvíli cestou pátrat po malajcích ve městě. Vydal jsem se uličkami směrem k přívozu na pevninu. Kromě pár běžných domů popsaných čínskými znaky a několika arabských opraváren jsem míjel čínské chrámy, restaurace, lékárnu se sloními nohami, čínskou hernu, domovní továrničky na všechno možné... Až konečně došlo ke zlomu u cedule "Small India" a v domcích od té chvíle byly restaurace indické, krámky s kořením, sárí a šperky a ulicemi se linula indická hudba a vůně kadidla. Dal jsem si alespoň roti k snídani a hnal se dál k přístavu. Nalodil jsem se na trajekt směřující na pevninu. Se mnou jela spousta lidí, i dva černoši, ale malajec žádný.

V bird parku mají pěknou kolekci vzácných místních ptáků a pár cizích, jako pštrosa, kterému bylo tak horko, že si vyškubal všechno peří a vypadal, že chce už na pekáč. V 11:30 měli show se cvičenými ptáky. Papouškům to šlo dobře, zato vodní ptáci byli úplně blbí. Stáli a koukali a nejenže cvičitele neposlouchali, ale ani nepochopili, že tam mají ryby na žraní. Spravili to pak orli, kteří prolítávali mezi námi a plácali nás křídly.

Při obědě s majitelem (číňanem) jsem se samozřejmě zeptal na malajce. Prý to neni div, že vidím samé číňany, protože jsem ve městech a tam se dělá bussines. Malajci jsou prý na venkově, chytají ryby a pěstují zelí. Vláda se je neustále snaží pozitivně diskriminovat, aby dohnali číňany, ale to že nemůže nikdy fungovat, zato komunismus by to vyřešil výborně. Odešel jsem tedy se spoustou cenných informací, hlavně už vím, kde hledat malajce. Cestou zpět jsem se ještě zastavil v hezké indické restauraci. Chutí jídlo nezaujalo, zato jezení ryby s omáčkou a rýží jen rukou mě velmi živě vrátilo do dobý mých dvou let... Dále tedy pojedu za malajci na venkov, do farmářské oblasti Cameron Highlads, ležící kdesi uprostřed hor na severu Malajsie.